Vážně vydařený, a navíc věru opulentní večírek k padesátinám Pražského Big Bandu. Dobrá nálada by se dala krájet.
Když pan kapelník vyprávěl, kolik chce k současné sestavě orchestru přizvat účinkujících z řad někdejších členů svých big bandů či studentů na Ježkárně, trochu se mi protočily panenky, jak to proboha chce po logistické stránce zvládnout? Nakonec se v Lucerna Music Baru sešlo 115 (!) muzikantů, a to někteří z pozvaných nemohli kvůli závazkům jinde (namátkou Michal Wróblewski na JGTT). A ejhle, všechno běželo jako čerstvě seřízený a promazaný strojek, muzikanti se na pódiu střídali hladčeji než svatí na orloji, ani to nedrclo. Koncert měl spád, všichni hráli jako z partesu. Milan Svoboda to zkrátka precizně „oddirigoval“ po všech stránkách, včetně té organizační.
Přitom si Svoboda pozval hned čtyři „předkapely“, rozuměj čtyři sestavy školního Big Band VOŠ a Konzervatoře Jaroslava Ježka, které za ta léta pedagogické činnosti vychoval. Každý big band dal jednu z recentních Milanových kompozic. Hned ten první, nejmladší, a tudíž plně aktivní big band, vystřihl naprosto brilantně dosud na deskách nevydanou skladbu Strážce města z baletu Čaroděj ze země Oz. Inu, výhoda možnosti pravidelného zkoušení, kterou ty zasloužilé sestavy zase musí vyvažovat zkušenostmi a nadhledem. Je jasné, že se zatím s málo známými jmény hudebníků poslední inkarnace Big Bandu VOŠ KJJ budeme brzy setkávat. Jako ostatně s těmi z předchozích tří sestav, ve kterých si v Lucerna Music Baru připomněli školní léta Nella Dusová, Silva Šírová (krásné sólo v ježkovské variaci Duch domácí), Richard Šanda, Jan Andr, Petr Kalfus a Luboš Soukup (oba excelující v Opičím sněmu) nebo Kryštof Tomeček.
Mimochodem, druhé nejmladší sestavě krásně vyšel kánon na téma Ježkovy Babičky Mary v kompozici Bloody Mary. A ani střídáním orchestrů neztratil koncert spád, protože krátké pauzičky vyplnil kapelník historkami, kterých má nepřebernou zásobu. „Na první školní big band mám krásnou vzpomínku z festivalu studentských kapel Next Generation Jazz Orchestra v Monterey, kam jsme se tehdy dostali jako jediní z Evropy, a museli jsme tam dokonce přidávat právě Monkey Diet, i když přídavky v Americe vůbec nejsou běžné. Také jsme museli propašovat Štěpána Janouška do hospody, nechtěli ho tam pustit, protože ještě nebyl plnoletý…“
Po čtyřech „předbigbandech“ už nastoupil ten Pražský a stylem archeologické sondy, ze současnosti až k počátkům, probral repertoár orchestru. Nebo přesněji všech Milanových navazujících orchestrů včetně Contrabandu, Česko-polského Big Bandu či Nového Pražského Big Bandu se vzpomínkou na „americkou stopu“ prostřednictvím první věty suity Gemini, kterou Milan nastudoval i na Berklee. Od Létajícího klobouku (2021) až po Podobiznu (1978), vždy po jedné skladbě z alba. Dobrou zprávu odtamtud uvedl kapelník jako svoji „ódu na radost“ a radostné to bylo výsostně. Další ježkovskou variaci Na návštěvě zase jako vzpomínku na Rudolfinum Jazz Orchestra, při které nemohl nezmínit zakládajícího i současného člena PBB, paralelně „vážného“ i „jazzového“ trumpetistu Zdeňka Šedivého.
Není prostor probrat každou skladbu, i když by to stálo za to, a zmínit všechny z těch 115 muzikantů, opomenutí pánové a dámy prominou. Ale alespoň pár momentů v nutné zkratce: V Dá či nedá se v energickém, zajímavě vystavěném sóle odvázal mimo jiné flétnista Martin Brunner st. a stále elegantně jurodivý Lubomír Holzer si užil nejen hru na trombon, ale také „dojemný“ recitativ. A vůbec, podle pozitivní energie celé skladby lze soudit, že odpověď na v názvu skladby položenou otázku byla toho večera kladná. Ve Vesele jen vesele con funebrio si dali krásnou diskusi s celou dechovou sekcí, odpověď ve formě zvolání, Marcel Bárta na altku a Pavel Pivarči na barik, a jejich prožitek byl tak přesvědčivý a vtipný, až se frenetický potlesk mísil s řehotem publika. Že ke kompozicím Milana Svobody vždy patřil humor, také netřeba dodávat.
Jak večer pokračoval, zvyšovala se spolu s logikou obrácené chronologie i míra „veselého sentimentu“, když se na scéně objevovaly další a další legendy. Emil Viklický (včetně sóla ve vlastní kompozici Hromovka), Jaromír Helešic, Štěpán Markovič, Zdeněk Fišer uvítaný z publika věčnou přezdívkou Krysa a samozřejmě Jiří Stivín. Mile vtipný moment nastal, když si pan Stivín neplánovaně prodloužil sólo o další (krásně vystavěný) chorus a Miroslav Hloucal, už připravený s křídlovkou u mikrofonu, jen s úsměvem zase zdvořile couvnul. Hloucal samozřejmě dostatek zaslouženého prostoru měl, s citem pojal nejen part v Bosé Adéle, Milanově dedikaci tehdy malé dcerce. „Ten part jsem psal pro mého celoživotního kamaráda a spoluhráče Michala Geru, který je bohužel indisponován,“ připomněl kapelník další důležitou osobnost. Přejme uzdravení z dlouhé nemoci.
Dojemná Milanova vzpomínka na ty, kteří už si nemohli přijít zahrát, protože přizvukují „odtamtud“ ze zásvětního big bandu, počínaje Rudolfem Ticháčkem, tragicky zahynuvším v roce 1982, také nesměla chybět. Je třeba pamatovat si.
Jako přídavek zvolil kapelník pochopitelně Poctu panu Gilovi Evansovi a večírek končil v nejlepším. Za čtyři hodiny ani jedna hluchá či nudná chvilka, dobrá zábava od začátku do konce. Do noci se rozcházela rozjařená společnost. Tak zase za pět nebo deset let?