Přetlak věku

„Proč vybrali tuhle / proč vzali tak nízkou / proč nešli o kus dál / proč nevylezli o kus váš?“ zpívá pražská čtveřice o našich předcích a hoře Říp, co o ní všichni víme, že je to jen trochu vyšší kopec. Sarkasmy v jejich písních s často zkratkovitými nástiny příběhů jsou pro ni charakteristické, stejně jako to, že ji nezvyklé nástrojové obsazení už navždy bude řadit k alternativním kapelám. I když jejich písničky jsou natolik melodické a zpěvné, že by třeba s banjem a mandolínou mohly dobývat country přehlídky. Jenže s kvartetem baskytara-trubka-flétna-bicí si ti, kteří mají rádi všechno podle šablon, nepřekvapivě nevědí rady. A protože členové už odrostli teenagerským pózám, i v těch nemnoha médiích, která mají tendenci hudbu ještě objevovat, často zůstávají nepovšimnuti.
Zpívajícího baskytaristu a textaře Marka Šťastného znají všichni ti, kteří léta navštěvovali pražský klub Delta a po jeho zavření alespoň občas zavítají do menšího Kaštanu. Patří totiž stabilně ke zvukařskému týmu. Podobným „inventářem“ tuzemské scény je i trumpetista Josef Hřeben – stačí zmínit jen několik jmen kapel, kde hrál nebo hraje: Národní třída, Krásné nové stroje, Zikkurat, BBP, Thanx… Za bicími sedí Václav Haas (Bona Via, Václavova hudba) a sestavu doplňuje flétnistka Bára Špádová. „Už od minulého tisíciletí jsme zkoušeli ve dvou (basa, bicí). Slovem ‚zkoušeli‘ chci říct, že jsme v podstatě nevystupovali a užívali si hudbu ve zkušebně. Sice nám to stačilo, ale přetlak s věkem sílil. V roce 2012 to bouchlo a věci se daly do pohybu,“ rekapituluje genezi Marek. „První impuls tomu dodal Pepa, když manažerským rozhodnutím stanovil datum koncertu. Tím nás donutil šuplíkové motivy a útržky textů ve stresu dodělat. Takto katalyticky jsme vznikli, jako chemická reakce a bublá to pořád.“
Netrvalo dlouho a došlo na vlastními silami nahrané i zrealizované debutové album VH 1. „Netypický sound, ve kterém se prolínají a jako vrabci poskakují trylky flétny a trubky nad neméně členitou rytmikou, doplňují Markovy texty, sahající od poetických obrazů, přes trefné zkratky k až černému humoru, temnější zvuk odlehčující svým nadhledem,“ napsal jsem o nich tehdy a netřeba na tom cokoli měnit. Koncertů po klubech i na přehlídkách, které se nepodbízejí návštěvníkům, postupně přibývalo, a už v roce 2013 zahráli i na festivalu, který má slovo „alternativa“ v názvu. A ačkoli se sami té škatulce nijak nevyhýbají, ochotně se spokojují i s nálepkou „infantilní surrealismus“. Právě hravost a humor namísto depresivních vizí jsou jejich silnou stránkou a bývají nejčastěji posluchači vítány i s povděkem komentovány. „Každý přispívá svým výrazem. Bářina flétna je leckde až barokní, Pepův projev má punkový výraz a mezitím to drží při zemi basa a bicí,“ shrnuje Marek. „Princip, kdy má každý svůj autorský podíl na výsledném zvuku a aranži, bychom chtěli zachovat bez ohledu na sestavu.“
Na sklonku roku 2015 vyšlo, už na zavedené značce Polí5, druhé album A přece teče!, koncertně přivítané v Praze i Brně po boku Budoáru staré dámy. Jeho nahrávání probíhalo krátce a intenzivně, ve zkušebně, která slouží i jako příležitostné studio. „Chyběla nám sice pomocná ruka produkčního nebo hudebního režiséra, který by některé věci dotáhl a odfiltroval, ale i tak jsme spokojeni. Hodně to zlepšil i mastering Viktora Ekrta z Hm…, který z našeho polotovaru udělal poslouchatelný celek. V porovnání s debutem jsou písničky méně pudové, více propracované a zvukově nepochybně lepší,“ pochvaluje si s odstupem Marek. Zároveň se ovšem projevilo, že kapela je po celou dobu rozkročena mezi Prahu a Klatovy, a také Pepovo vytížení jinde. „Intenzivnější hraní a větší potřeba zkoušet vedly k tomu, že se v nejbližší době nevyhneme personálním změnám. Naše dechová sekce (Bára s Pepou) se přesunují do pozice hostujících členů, a nové věci zkoušíme už s další příčnou flétnou a klarinetem.“ Zatímco totiž kvarteto loni čile koncertovalo, na zkoušení prakticky nezbýval čas. „Tím vznikl přetlak šuplíkových nápadů, které nyní musí ven. Takže budeme zkoušet jak diví a pak to zkusíme konfrontovat s publikem,“ nastiňuje kapelník nejbližší plány. Zdá se tedy, že zmíněné bublání i tečení jen tak neustane, a podtlaku se zatím netřeba obávat. „Pro mne je to hezké obohacení zvukařské praxe, kdy jsem vnímal kapely jako působící hmotu na pódiu, a každá něco vyzařovala. A teď to poznávám(e) z druhé strany drátu. Být tou hmotou nás baví.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *