Připadám si jako mravenec na velkém kopci

Skupina minus123minut se dala po delší pauze znovu dohromady před necelými třemi lety. Základní dvojici Zdeněk Bína (kytary, zpěv) a Fredrik Janáček (baskytara) nově doplnil bubeník Dano Šoltis. Předtím, než kapela v září oficiálně představí své dlouho očekávané nové album, vystoupí například 31. srpna v Rožnově pod Radhoštěm na festivalu Hlasy. Kytarista a zpěvák Zdeněk Bína tam navíc bude mít workshop. A – jak vyplývá z následujícího rozhovoru – určitě jej tam budete moci potkat s fotoaparátem v ruce.

 

 

Když si zadám do internetového vyhledavače heslo „Zdeněk Bína“, jako jedna z prvních možností se mi nabídnou stránky Zdeněk Bína foto. Kdy se ve tvém případě z hudebníka stal fotograf?

Do fotografie jsem se zbláznil ve chvíli, kdy se nám narodila dcera. Ona byla ten hlavní spouštěč. Zajímalo mě, proč se mi nedaří zachytit na fotku její kouzlo. Říkal jsem si, že je přece o tolik úžasnější, než vypadá na fotkách, a tak jsem se začal o fotografie víc zajímat. Přál jsem si zachytit jiskru člověka, a protože se rád procházím ulicemi a také hodně cestuji, našel jsem si jako hlavní směr streetovou fotografii. Začal jsem fotit život na ulicích, lidi, reportážePozději jsem už měl i nabídky na výstavy, ale zprvu jsem je odmítal. Až jeden můj kamarád zjistil, že používám objektivy od firmy Zeiss, poslal jim snímky a firma Carl Zeiss si mě vybrala jako svého ambasadora.

 

 

Učil ses fotit intuitivně, nebo jsi měl nějaké učitele?

Já jsem nikdy nic oficiálně nestudoval. Ale v době, kdy se nám narodila Jasmínka, jsem prožíval klidnější období, méně jsem cestoval a víc jsem doma jednak pátral po dalších sférách hudby, jednak jsem měl čas číst, sledovat práci různých fotografů a také jsem si oblíbil staré fotografie. Ještě předtím, než jsem hrál na kytaru, jsem hodně maloval a teď jsem se oklikou vrátil k vytváření obrázků. Krásně se to propojilo, fotografování dnes u mě funguje jako protipól vůči hudbě. Z jednoho se těším do druhého.

Máš tedy tyto dvě disciplíny v hlavě propojené, nebo je spíš vnímáš jako oddělené nádoby?

To je hezká otázka. Dá se říct, že hudbě vděčím za mnoho věcí. Díky ní jsem zjistil, že určité procesy fungují v jakékoli další tvorbě. Ve focení i v hudbě nacházím tytéž principy, stejné hodnoty. Možná mi tedy hudba pomohla v tom, že jsem do fotografování rychleji vklouzl.

Dnes máš tedy rodinu, fotíš, znovu se rozjela kapela. Jak se ti daří mezi to všechno dělit čas?

Naštěstí mám neobyčejně úžasnou a skromnou ženu. Nemusím roztáčet další kolečka jen kvůli vydělávání hmoty, nemusím si nechat unikat život mezi prsty. Můžu všechno, co dělám, dělat v klidu, bez stresu. Pro mě je mimořádně důležité třeba vědomí, že mohu strávit celý den sám v lese. Mám pocit, že na všechno mám tolik času, kolik potřebuji – na rodinu, na hudbu i na focení. Ostatně bez foťáku nikam nejezdím, takže nikdy nejsem jenom muzikant nebo jenom fotograf. Celé dny chodím, fotím si a u toho mohu v hlavě vymýšlet hudbu i texty.

Skupina -123min ukončila činnost v roce 2009, krátce po vydání alba Dream. O pět let později jsi vydal sólovou desku Bird, měl jsi akustický projekt s basistou Janem Urbancem. Nyní je ale skupina minus123minut zpět – s jinou grafickou podobou názvu a také s novým bubeníkem Danem Šoltisem. Vzpomeneš si na ten moment, kdy sis uvědomil, že by to mohlo znovu fungovat?

S Honzou Urbancem a Adamem Kollerem jsem hrál akusticky, ale v jeden moment jsme se pokusili o elektrický zvuk. A začalo to znít skoro jako -123min. Že bychom takto v jiné sestavě mohli Minuty obnovit, jsem slyšel z různých stran a ta kapela skutečně jako Minuty hrála. Ale já jsem cítil, že tam není něco v pořádku. Jednou v noci jsem šel ven, dlouho jsem nad tím vším přemýšlet, přehrával jsem si v hlavě příběh naší kapely. A uvědomil jsem si, že jsme si sice prošli vyčerpáním, určitou přecitlivělostí ve vztahu, ale nikdy tam nebyla žádná zlá vůle. A bylo mi jasné, že by nebylo úplně v pořádku, kdyby nějaká kapela hrála jako Minuty a přitom by to Minuty nebyly. Cítil jsem potřebu jet za Fredrikem. Seděli jsme s ním a s jeho ženou u stolu a společně se nám podařilo odkrýt, že opravdu v našem vztahu nebylo nic zlého a že tam možná hrála roli nějaká klukovská nezralost. To, co jsme společně znovu našli, sám pro sebe vnímám jako velkou odměnu. Za ta léta se to totiž posunulo do stavu, který by nenastal, kdybychom pauzu neměli. Teď je to tedy opravdu velká radost. Díky tomu, že jsme dali kapele druhou šanci, můžeme si užívat toho, jaký je to krásný vztah, krásná práce, úžasné cestování a velké kamarádství.

 

Základ kapely jste po celou dobu tvořili vy dva s Fredrikem, zatímco bubeníků se po vašem boku vystřídalo víc. Jak jste přišli na Dana Šoltise?

Dano s námi občas hrál už dříve, zaskakoval za našeho kmenového bubeníka. V době, kdy kapela nefungovala, se nás na ni občas ptal. A tak jsme si na něj naprosto přirozeně vzpomněli. Cítili jsme, že trio je sepjatý malý celek, ve kterém záleží na chemii mezi všemi hráči. Teď spolu hrajeme téměř tři roky a je to parádní trojúhelník vyvážených energií a přístupů k věci.

Dano má zkušenosti z kapel různých žánrů od Vertiga a dalších jazzových sestav přes Dunajskou vlnu po IMT Smile. Co přinesl do kapely nového?

Jednak umí výborně pracovat s energií, popohání věci dopředu. Pak je tam ten druhý aspekt, že ovládá obrovskou škálu bubenických stylů, které se mu daří nádherně skloubit s mými původními nápady. Já na zkoušce třeba jen metaforicky přednesu, jak skladbu cítím, a on hned ví, kam sáhnout, zkouší různé postupy, a protože není ješitný, můžeme tu věc zkoušet v různých podobách a stále ji měnit.

Jak tebe proměnila zkušenost s akustickým hraním? Pomáhá ti to nějak v kapele?

Jsem především šťastný za ten klid, který jsem prožil. Cítil jsem, že se kytarou dotýkám cest, po kterých jsem nikdy předtím nešel. Rozšířilo se mi spektrum barev, můj život se zklidnil. Ale vůbec mám pocit, že všichni v kapele se dnes snažíme žít svůj život citlivě. se nerozčilujeme z hloupostí. Je příjemné nemotat se pořád emocionálně v zapšklostech a vzájemném soupeření.

Když jste kapelu obnovili, začínali jste se starším repertoárem, nebo jste hned zkoušeli hrát nové skladby?

Hned na začátku jsme začali hrát novější písničky, které jsem vymyslel v mezidobí. Na koncerty jsme ovšem nacvičili i oblíbené starší věci, které jsme ovšem dost razantně proměnili – harmonicky i rytmicky.

Jaké byly první reakce fanoušků?

My jsme se nikdy nebrali moc vážně. Prostě jsme hráli a nešlo nám o slávu a zviditelnění. Když jsme se vrátili na pódia, největším překvapením pro mě bylo, kolik vazeb a přátelství jsme s lidmi vytvořili a že tyto vazby stále fungují. Cítili jsme se být součástí rodiny milých a sympatických lidí. Nejsilnější vjem pro mě byl, že ta rodina je tak intenzivní a velká a že je pořád spolu.

Jak v současné době vznikají nové písně minus123minut?

Většinou prchám do lesa, koukám na přirozené křivky přírody a mám pocit, že jsem v nějakém prastarém původním prostředí. Chodím po lese, dívám se pod nohy na jehličí a to odvádí můj rozum, až si létám někde jinde. V takovém prostředí pak vznikají nápady, které už nevymýšlí můj rozum, ale v nichž se propojuji s místem, z kterého čerpám. Potom máme s kapelou intenzivní zkoušky v Praze u Danka ve zkušebně. Nekoukáme na hodinky, hledáme společně ideální formu, až mě někdy bolí prsty a necítím hlas.

Po deseti letech vydáváte novou desku, kterou byste měli pokřtít 25. září v Lucerna Music Baru v Praze. Čím album fanoušky překvapí?

Myslím, že největším překvapením pro všechny bude, že celá deska bude nazpívaná v češtině. Pokud jde o hudbu, i dříve jsme měli na albech dost stylů, ale teď se nůžky možná ještě víc rozevřely. Bude to tedy ještě barevnější než dříve.

Proč příklon českým textům?

Začal jsem cítit, že když už mám zpívat text, musím se s ním maximálně ztotožnit. Musím zpívat skutečně to, co je ve mně, i kvůli Jasmínce. Až jí jednou bude třicet, měla by svého taťku v těch textech rozpoznat. Dříve jsme také s Minutami dost jezdili po Evropě a po světě a všude jsme cítili otevřenou atmosféru. Teď se to změnilo, všude jsou rozbouřené vody a já cítím, že hudbou mohu do těch vod vnést klid, naději, snahu o mír.

Touhu jezdit po světě už nemáte?

Poté, co jsme si to všechno vyzkoušeli, cítím, že má smysl, že žiju právě tady. Česká kotlina je stále výjimečný ostrov, země s obrovským množstvím svobody, což si někteří lidé neuvědomují. Každý si tady může se svým životem dělat, co chce, žít třeba úplně bázlivě. I z tohoto důvodu chci být se svou tvorbou blíž domovu.

Jak se potom díváš na starší anglické texty, které psal Fredrik? Stojíš si i za nimi?

Určitě, přece je tvořil můj „brácha“ Fredrik, hluboký, milý, chytrý člověk, který nikdy nepsal texty, které by klouzaly po povrchu. Byla to krásná spolupráce. Když chci teď odhalovat svoje nitro, neznamená to, že bych si za Fredrikovými texty nestál. Mimochodem Fredrik mi teď občas říká, jak se mu ulevilo, když už „jen“ hraje na basu a nemá už práci s texty. I proto je to teď celé uvolněnější.

Nedávno jsi nazpíval dvě písně na album Miloš Vacík & Tam-Tam Batucada. Čím tě podobné spolupráce obohacují?

Za tu dobu, co žiji hudbou, jsem si našel spoustu hudebních kamarádů. Když mi zavolá člověk jako Miloš, nepřemýšlím ani sekundu a rád mu vyhovím. Pozvání na jeho album mi udělalo velkou radost a snad potěší i lidi, kteří to budou poslouchat.

 

Na samém konci srpna vystoupí skupina minus123minut na festivalu Hlasy v Rožnově pod Radhoštěm. Součástí akce je také tvůj workshop, který pořadatelé nazvali Kytarová a hlasová dílna pro amatéry i profesionály. Co účastníky kursu čeká?

Nedokážu si moc představit, že bych k někomu promlouval z pozice zkušenějšího. Jen se snažím druhým lidem pomoci třeba tím, že odhaluji své chyby, které mi tvorba postupně ukázala. Mé workshopy se týkají více přístupu k tvorbě než technikálií, i když i na ně může dojít. Bavíme se často o tom, jak krásná je tvorba a jak převyšuje veškeré naše snažení. Připadám si někdy jako mravenec na velkém kopci, který ví, že mystérium toho kopce je tak obrovské, že se sám na své cestě nemůže brát vážně. Takové postoje se snažím předat a jsem rád, že spousta lidí to vnímá podobně. Možná jim tedy pomohu urychlit cestu zbytečného narážení na stěnu vlastních představ a chtění.

Co plánujete s kapelou po křtu desky? Dáte si pauzu, nebo už teď tvoříte nové písně?

Mám pocit, jako bychom našli příjemně fungující stroj. Baví mě tvorba, rád se procházím lesem, rád vytvářím nové písničky. Už teď máme pět nových písní a klidně bychom mohli další desku udělat za půl roku. Baví nás to, a tak určitě budeme pokračovat.

Napsat komentář