Když letos v březnu přišla zpráva o smrti kytaristy Ali Farky Toureho, byl to dobrý důvod přehodnotit měřítka v africké hudbě. Ali Farka Toure sice získal dvakrát cenu 
Grammy, ale nikdy nebyl středem popularity ani se o to nesnažil. Čím více po něm stoupala světová poptávka, tím tvrdohlavěji trval na tom, že je především farmář, a to za podmínek zcela extrémních: jeho pole v Niafunké totiž leží na hranici Sahary a oblasti zavlažované řekou Niger. Toure přitom nebyl v žádném cíleném konfliktu s ,komerční‘ hudbou. Album Talking Timbuktu, natočené s Ryem Cooderem, bychom dnes snadno označili za sbírku líbivých kulis, ale ve své době to byla hudba zcela nečekaná a objevná. Pokud považujeme Toureho za tvůrce nového kytarového stylu, pak snese srovnání s Jimim Hendrixem. Každý z nich se ale pohyboval opačným směrem. Zatímco Hendrix kytarové tóny zahušťoval, Ali Farka Toure šel cestou střídmosti a stručnosti, pauzy mezi tóny jsou pro něj stejně důležité jako tóny samotné. Zvuková zdrženlivost je v Toureho případě dána přirozenou estetikou pouštních kočovných národů: lehké a přenosné nástroje nutí hudebníky dosahovat maximálního účinku jednoduchými prostředky. Může za to i Toureho původ: zatímco většina těch nejslavnějších malijských hudebníků patří k mandingské národnosti, Toure má nejblíž ke kultuře kočovných Fulbů a Tuarégů. Toureho hudba představuje mezi africkými styly výjimečný fenomén: zůstala nedotčena městským ruchem, ale přitom je zcela současná, nejedná se tedy o žádnou muzeální vykopávku. Toure vytvořil nový styl tím, že přenesl hudbu z malijských jednostrunných houslí njarka a louten ngoni a gurkel na hmatník elektrické kytary. A pokud chceme přijít na to, z čeho jeho hudba vyrůstá, nejlepší je podívat se kde žil.
NIAFUNKÉ
Toureho vlast, africký stát Mali, tvoří zčásti poušť Sahara, zčásti savany Sahelu. Mali je vnitrozemská země, od mořského pobřeží ji dělí Senegal. Hlavní město Bamako spojuje se senegalským přístavem Dakar železnice, nádraží v Bamaku mělo pro Malijce desítky let roli okna do světa. Osm set kilometrů severně od Bamaka, po proudu řeky Niger, která zpočátku teče směrem do vnitrozemí, leží Timbuktu, kdysi centrum vzdělanosti a křižovatka saharských karavan. A v této oblasti, asi sto kilometrů před Timbuktu, je domovská farma Ali Farky Toureho, Niafunké. I když v Niafunké žije dvacet tisíc lidí, není tu ani elektřina ani telefon, vše se tu odehrává jakoby mimo čas, s výjimkou 
příležitostí, kdy u nábřeží zakotví parník. Tehdy Niafunké dočasně ožije a když parník odpluje, vše se vrátí k začarované nehybnosti. Tvář Nigeru se mění v závislosti na ročním období. V suché části roku voda ustoupí, obnažené písečné břehy dosahují kilometrové šíře. V období dešťů voda zaplaví okolní roviny a vytvoří jezera, vyvýšené části se zazelenají travou, hladinu bičují větry. Osobní a úsečný kytarový styl Ali Farky Toureho inspiroval stovky jiných kytaristů, a jako učitele a partnera ho vyhledávali hráči z ciziny. Američan Markus James vzpomíná na první setkání s Ali Farkou Tourem: „Roku 1994 jsem ho navštívil na jeho farmě. Seděli jsme na verandě s výhledem na rozlehlou planinu, kterou v době dešťů zaplaví řeka Niger. Zvířata se pásla, lidé obdělávali rýži, pluli po řece ve svých úzkých pirogách a z jejího břehu vykrajovali hliněné cihly, které jim slouží jako stavební materiál. Ali uvařil na svém propan-butanovém vařiči Nescafé, hráli jsme na kytary a tiše vychutnávali chvíli, kterou jsem vnímal jako rajský sen. Najednou ke mě vzhlédl a svojí osobitou francouzštinou se mě zeptal: ,Jak se dostaneš zpátky do Bamaka?“ Řekl jsem mu, že mě natolik zaskočil fakt, že jsem dojel z Bamaka do Niafunké, že jsem už dál neuvažoval. Co tedy navrhuje? Odpověděl, že v řece je málo vody, takže možnost cesty lodí odpadá. Letadlo do Bamaka odlétá každou sobotu z Timbuktu, což ale znamená absolvovat nejprve sedmihodinovou cestu po zemi, a jako toubab, tedy běloch, bych měl vzhledem k povstání Tuarégů cestovat v doprovodu armády. V doprovodu armády? A kolik taková armáda stojí? ,To záleží na tom, jak velkou armádu potřebuješ,‘ odpověděl mi a začal se smát. Tak jsme dál hráli hudbu a pili Nescafé, a já si sám sebe představoval jako Dona Quijotea, kráčícího přes písečné duny v doprovodu vojáka s mušketou. O několik dní později, když nastal čas odjezdu, mi Ali Farka Toure přidělil místo ve svém jeepu, spolu s dalšími deseti lidmi z Niafunké. Řídil jeho přítel Samba. Ali mi zamával na rozloučenou, auto se vydalo přes Sahel k městu Mopti. Řeku jsme překračovali na pontonech, v pustině bez jakéhokoli vodítka jsme se několikrát ztratili, opravovali jsme auto, potkávali pastevce i tajemné jezdce na oslech a velbloudech, míjeli opuštěná tábořiště, a já osobně jsem si v hlavě odnášel inspirativní vzpomínky. Ta první návštěva v Niafunké, to je vize dokonalosti: úžasná hudba, radovánky s jeho veselými dětmi, i unikátní kouzlo řeky Niger, která protéká pouští.“
DUCHOVÉ
Toure byl vychován jako Muslim, ale neprošel školní docházkou a od dětství pomáhal na farmě. Ale v Mali se Islám prolíná s původním africkým náboženstvím, které učí, že pod vodami řeky Niger se rozkládá tajemná a mocná říše 
djinnů jménem Ghimbala. Djinnové vládnou veškerému hmotnému i nehmotnému světu. Když se harmonie těchto dvou světů poruší a kraj zachvátí přírodní katastrofy či nemoci, lidé se shromáždí při rituálech, jejichž hlavní náplní je hudba a tanec. Duchové jsou schopni přijímat oběti. Ten, kdo s duchy komunikuje, je označován jako ,dítě řeky‘. „Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy jsem se poprvé setkal s djinnem,“ vzpomíná Toure. „Bylo mi kolem třinácti, brnkal jsem na loutnu o jedné struně, byly dvě hodiny po půlnoci. Zahlédl jsem tři děvčata, stála vedle sebe jako tři schody, jedna vyšší než druhá. Zvedl jsem pravou nohu, ale levá se ani nepohnula. V téhle ztuhlé pozici jsem zůstal dvě hodiny. Příští den jsem se vydal na konec polí. Uviděl jsem hada se zvláštním znamením na hlavě. Dodnes si vybavuji jeho barvu, žádná žlutá, jen černá a bílá. Omotal se kolem mé hlavy. Setřásl jsem ho, zalezl do díry. A od toho dne jsem měl ty záchvaty. Vstoupil jsem do nového světa. Došlo mi, že jsem jiný člověk než dříve. Necítil jsem oheň, vodu, bití. Poslali mě do vesnice Hombori, abych se tam vyléčil. Zůstal jsem tam jeden rok. Pak jsem znovu začal hrát hudbu a duchové mě velmi dobře přijali. Oni jsou mi k dispozici, pracuji s nimi. Narodil jsem se a vyrůstal mezi nimi.“ Aliho babička Kounandi Samba byla významnou kněžkou duchů Ghimbala, ale když zemřela, Aliho odrazovali od toho, aby převzal její roli. „Někteří djinnové jsou dobří, jiní jsou nebezpeční, a tak jsem se rozhodl, že o nich budu jen zpívat.“
OPRAVDICKÉ VOODOO
O setkání s hudebními djinny vypráví kytarista Markus James: „Jednu noc jsem strávil v Aliho domě u řeky, což bylo jeho soukromé útočiště, vzdálené od hlavní budovy, kde žila jeho rodina. Přišel za mnou uprostřed noci a vzbudil mě se slovy: ,Teď pojď se mnou, uslyšíš opravdickou hud bu duchů.‘ Ve tmě jsme procházeli písečnými cestičkami mezi drolícími se zdmi z nevypálených cihel k jeho druhému domu. Hrál s mladým muzikantem na dvoustrunný gurkel a jednostrunnou njarku. Byl jsem jak očarovaný, byla to ta nejhlubší hudba, jakou jsem v životě slyšel. Zdálo se, že je živá sama od sebe, že její existence je nezávislá na těch dvou lidech, kteří ji hrají. Ali řekl: ,Tohle je opravdické voodoo.‘ Snažil jsem se to celé vstřebat. Zažil jsem rituály na Haiti i v Ghaně, studoval bubnování i psychické působení rytmu. V tomto případě jako by cosi přicházelo z jiného rozměru, připomínalo mi to intimnost blues, vznikalo to na delikátních nástrojích o jedné a dvou strunách. Ta zkušenost mi poskytla téma k dlouhému přemýšlení.“
HRÁL TOURE NA ČESKOU KYTARU?
Kytaru objevil Ali Farka Toure ve svých sedmnácti letech. Tehdy viděl poprvé představení guinejského divadelního souboru Les Ballets Africains, a v něm hráče na elektrickou kytaru. „Umínil jsem si, že se stanu kytaristou. Cítil jsem, že bych uměl totéž a že to mohu dokázat.“ Kytary si začal půjčovat a zjistil, že na nich lze hrát party tradičních afrických nástrojů. Spolu s dalšími dnes slavnými malijským hudebníky, kytaristou Djelimady Tounkarou a hráčem na balafon Keletigui Diabatem se stal členem malijského folklorního ansámblu, s nímž vyjel na turné do zemí východní Evropy, které tehdy s Mali udržovaly vřelé kontakty. Ansámbl vyjel na ,umělecký festival v Sofii‘, kde si Ali Farka Toure koupil svoji první elektrickou kytaru, a to údajně 21. dubna 1968. Přesnost, s jakou udává toto datum Toureho biografie, je až trochu podezřelá. 
V témže roce, ale o tři měsíce později totiž v Sofii probíhal Mezinárodní festival mládeže a studentstva, neblaze proslulý nástroj komunistické propagandy, a dalo by se tedy čekat, že ansámbl ze spřáteleného Mali byl pozván právě na tuto událost. Podle osobního sdělení Toureho cestovního manažera ansámbl tehdy koncertoval i v Československu. A mimochodem, nebyla první Toureho elektrická kytara náhodou československé výroby? Mo del Futurama/Graciozo, inspirovaný ky tarami Leo Fendera, byl například prvním nástrojem George Harrisona, pořídili si jej i Jimmy Page či Eric Clapton. Toure v té době také objevil americké blues. Roku 1968 mu kamarád pustil nahrávky Jamese Browna, Alberta Kinga a Johna Lee Hookera. Toure okamžitě vycítil, že američtí černoši ,tu hudbu vzali odsud‘. Zvláště v Hookerově úsečném bluesovém stylu slyšel ozvěny hudby Tuarégů – a zároveň popírá, že by ho Hooker nějak ovlivnil. Toure natáčel pro malijský rozhlas v Bamaku, kde také pracoval jako zvukový technik. Když poslal ukázky své tvorby do Francie, vedlo to k sérii dlouhohrajících desek u firmy Sonodisc. V osmdesátých letech byla africká hudba v Evropě ještě neznámým pojmem. Jedno z francouzských alb se s několikaletým zpožděním dostalo do ruky anglickému DJovi Andymu Kershawovi. Tajemného kytaristu z Mali bylo nutno vypátrat, úkolu se zhostila Anne Hunt, jedna z tehdejších opor firmy World Circuit. “Andy Kershaw toho záhadného hráče dlouho obdivoval a já jsem si říkala, že by mohlo být zajímavé zjistit, jestli je ještě naživu. A tak jsem roku 1986 odjela do Mali, abych se to dozvěděla, protože ten člověk byl skutečně živoucí hádanka. Cestovala jsem sama, někdy je to tak lepší, protože můžete líp proniknout do kultury, a vůbec to není tak nebezpečné, jak se říká. Neměla jsem ani Toureho adresu ani jinou stopu, jen nějaké přátele v Bamaku. Ti požádali o pomoc státní rozhlas, který uveřejnil výzvu: ,Hledá se Ali Farka Toure, je tu nějaká žena z Londýna, která se s vámi chce setkat,‘ a on se následující den ozval. Ukázalo se, že se hudbě už nevěnuje, a tak to celé začalo znova: zařídili jsme mu, aby mohl přijet do Anglie a natočit desku.“ Angličanka Anne Hunt svojí expedicí do Mali zasáhla do hudebních dějin: Ali Farka Toure začal vydávat nové nahrávky a vystupovat na evropských festivalech, hrál dokonce ve Wembley před osmnácti tisíci diváky. Po sedmi letech přinesla jeho práce ovoce: Ali Farka Toure odlétá z Londýna do Kalifornie a s kytaristou Ryem Cooderem natáčí album Talking Timbuktu. Přelomová nahrávka vznikla narychlo, ale trvale posunula vnímání africké hudby a získala cenu Grammy.
FODEBA KEITA (1921–1968)
Fodeba Keita patřil k nejvýznamnějším africkým umělcům dvacátého století, byl aktivní v koloniální éře i v prvních letech nezávislosti. Narodil se v Guineji, studoval v Dakaru, v Paříži založil roku 1949 Africké divadlo Fodeby Keity. Aby se vyhnul jazykovým a kulturním bariérám, zaměřil se především na tanec, a roku 1954 přejmenoval svůj ansámbl na Les Ballets Africains. Po úspěšných představeních ve Francii uspořádal Keita se svojí skupinou turné po francouzských koloniích v Západní Africe. Když roku 1958 získala Guinea nezávislost, Keita se stal ministrem vlády tehdejšího prezidenta Sekou Toureho a složil guinejskou státní hymnu. Toureho režim se ale změnil v krutou diktaturu, Keita byl roku 1965 z politických důvodů zatčen a o tři roky později zabit ve vězení. Jeho skupina Les Ballets Africains je ale dodnes aktivní a Keita je respektován jako jeden z prvních, kdo představili africkou kulturu světu a udělali to se stylem a elegancí.
PRŮVODCE DOSTUPNÝMI CD
Ali Farka Touré (1988)
První londýnská nahrávka, převažuje zpěv a kytara bez dalších nástrojů.
The River (1990)
S velmi střídmou účastí hostí: členové Chieftains, saxofon, africké perkuse.
The Source (1992)
První námluvy s americkým blues, hostují Taj Mahal a Rory McLeod.
Talking Timbuktu (1994)
Přelomová deska s Ryem Cooderem, vznikla během tří dnů, hostují John Patitucci, Jim Keltner, Clarence ,Gatemouth‘ Brown. První Toureho Grammy.
Radio Mali (1996)
Archivní nahrávky natočené pro rozhlas v Bamaku v době, kdy Ali Farku Toureho očarovala kytara. Vydavatel sáhl do archivů proto, aby zaplnil vakuum před dalším řádným albem.
Niafunke (1999)
Ali Farka Toure setrvává na své farmě, producent Nick Gold za ním přijíždí přes poušť s mobilním studiem. Znatelně syrovější než Talking Timbuktu.
Red & Green (2004)
CD reedice vinylových alb, natočených v letech 1984 a 1988 pro francouzskou fimu Sonodisc.
In The Heart Of The Moon (2005)
Duety pro Toureho kytaru a koru Toumani Diabateho, jednoho z nejlepších žijících hráčů. Natočeno mobilním studiem v hotelu Mandé v Bamaku.
Vydavatel: vše World Circuit / P&J music