Tak nazvaly Barryho Schradera Los Angeles Times a časopis Gramophone k tomu dodal, že vytváří „přístupnou elektronickou hudbu s charakteristickým vlastním hlasem, jejímž výsledkem je dobrodružství,“ a to dobrodužství, dodávám, nejenom hudební, nýbrž i tematické.
Tento skladatel se narodil 26. června 1945 v Johnstownu v Pennsylvanii a skutečně proslul jako umělec, základem jehož díla je elektronika, a tu využívá při své práci jak ryze hudební, tak pro fi lm, video, taneční soubory, smíšená média a samozřejmě pro počítačové performance, které vznikají v reálném čase. Kritika určuje svorně jeho místo mezi Karlheinzem Stockhausenem a Pierrem Henrym na jedné straně a Gustavem Mahlerem či Antonem Brucknerem na straně druhé.
Schrader se začal věnovat elektroakustické hudbě již za studií na univerzitě v Pittsburghu, kde navíc hrával při nedělních mších na varhany. Po absolutoriu hudební vědy se vydal na Kalifornský umělecký institut do Valencie, kde studoval kompozici, načež se ze studenta téměř okamžitě stal vyučujícím a kromě jiného působil na univerzitách v Santa Barbaře a v Los Angeles. Protože však chtěl snahy o prosazení elektroakustické hudby zvýraznit a dát jim i určité zastřešení, založil SEAMUS, což je Society for Electro-Acoustic Music in the United States a stal se jejím prvním předsedou. Na ten zákonitě navázaly aktivity další, jako je SCREAM, tedy Southern California Resource for Electro-Acoustic Music a další koncertní projekty, ať už v divadle Vanguard nebo CalArts Electro-Acoustic Music Marathon. Protože se tato činnost datuje už sedmdesátými lety minulého století, není divu, že je nazýván pionýrem rozvoje elektroakustické hudby, čemuž nahrává i jeho činnost publicistická, protože je autorem knihy Introduction to Electro-Acoustic Music a spoluautorem encyklopedie The New Grove Dictionary of Music and Musicians, jakož i pravidelným přispěvatelem Journalu SEAMUS.
Ve svých rozsáhlých i drobnějších (přídavkových) kompozicích Schrader nevyužívá ani tak konkrétního mate riálu, spíše své předlohy elektronicky generuje, přičemž v polovině osmdesátých let ústrojně přechází od analogového přístupu k digitálnímu a jeho prostředkem se stává především počítač. Což neznamená, že míní svoji hudbu ,odlidštit‘, naopak usiluje o její druhotnou přirozenost, uvědomuje si jak možnosti, tak eventuální omezení tohoto postupu a dokáže jim čelit. Dokáže to právě proto, že umí propojit kompoziční formáty minulosti s progresivním pojetím současnosti.
Buďme konkrétní. Tomuto prolnutí obou přístupů, tedy symfonické hudby pro jednadvacáté století, která těží z klasicizujících názvuků a zvukových průzkumů, odpovídá hned EAM (akronym pro Electro-Acoustic Music), kde sledujeme rozdílnou vyváženost skladeb, vzniklých od poloviny
osmdesátých let až po přelom století. Stavebním materiálem je tu Bach nebo baroko, nicméně provedení ozřejmuje, jak autor s jednotlivými motivy zachází, jak je dokáže jakoby zkarikovat, zvariovat, zvýraznit, transformovat. Tak vyznívá i vzrušující Trinity, uvádějící album z roku 2004. Graf znázorňuje přecházení od tématu k jeho variacím a k opětovným návratům k tématu, přičemž Schrader zdůrazňuje, že možnosti kombinací jsou nespočetné, záleží na tom, jaké autor zvolí a co ho vede k oněm proměnám. Ovšem základním dílem kompaktu je dramatická Lost Atlantis, rozvržená do šesti oddílů od úvodu po epilog, vrcholící zkázou Atlantidy. Podkladem je tu Platonův Critias, ale Schrader se nemíní Platonovy legendy přidržovat a ilustrovat ji, naopak se od této předlohy distancuje, tvrdí, že Atlantida nikdy nebyla a tudíž pro ni žádná budoucnost nemohla existovat, a dotvrzuje své pohnutky slovy básníka Roberta Lowella: „Chtěl jsem vytvořit něco, co je výplodem mé obrazotvornosti, nikoli vybavování skutečnosti.“
CD Beyond rozšiřuje škálu hudebních šancí od hravého opusu First Spring se skutečně jarní náladou přes poněkud ponuře vyznívající titulní skladbu s waterphonem až po zábavného ,multitalentovaného‘ vepříka Duka, který ovládá hru na klávesy, housle, kytaru a xylofon. Na internetu si můžete jeho ,umělecké výkony‘ ověřit. Ale Schrader i tady spěje hned k protikladu této zvířecí anabáze, když od čtvrthodinového Duke’s Tune přejde k téměř půlhodinové fi lozofující seanci Death. Skladatel se táže, co vede ke smrti, a odpovídá: Život vede ke smrti. Jeho tři emotivní exkurze, totiž Před smrtí, Ke smrti a Po smrti, mají předzna-menání: „Když pokládáte otázky, věříte, že na ně dostanete odpovědi. Jenomže odpovědím nebývá rozuměno; většinou vyvolávají více otázek.“ Podobně je tomu se Schraderovou hudbou, která je i není tristní, může vyvolat úzkost i konejšivou seberefl exi, očekávání i rezignaci, může vzbudit tu poklidnější, tu vzryvnější pojem života jako mezičasí. Čím vše končí? I to autor ví: „A pak bylo ticho.“
Další proměna: na desce Fallen Sparrow kombinuje skladatel přednatočenou elektroakustickou hudbu s účinkováním hudebníků, jako je houslista Mark Menzies, klarinetista William Powell a pianistka Vicki Ray, což skladbám dodává novou dimenzi. Nadto zde můžeme slyšet až mezzosopránový hlas Franka Royxona Le Méea (1953–1993), který zpěvavě přednáší verše Michaëla Glücka s názvem Love, In Memoriam. Nepředstavujme si, že souběh sólistů a skladatelovy elektronické tvorby bude v obvyklém souladu, jak jej známe z vystoupení klasických těles. Je spíše protikladný, verbující a zmnožující napětí. V tom právě je ohromná vzrušivost i až zapeklitá roztodivnost souhry na nejrůznějších rovinách, jak ji hlas nebo nástroj vyvolává, predestinuje, spoluurčuje nejen v celku, ale i v jednotlivých momentech skladeb.
Zatím posledním dílem Barryho Schradera je – opět tematicky neobvyklý – Monkey King, bazírující na scénách čínské klasické knihy Cesta na západ, kterou napsal kolem roku 1550 Wu Cheng-en. Jejím hrdinou byla fascinující fi ktivní bytost, která se stává Buddhou. Čtyřdílná kompozice, sledující téma od zrození po nesmrtelnost opičího krále, má předobraz Wu Xing – Cycle of Deconstruction, rozkrývající pojetí pěti elementů podle dávné čínské tradice: dřevo, oheň, země, kov a voda. Ty jsou důležité jak pro astrologii, lékařství, život i kulturu, tak v tomto případě i pro hudební vyjádření, sledující jejich rozdílnost prostřednictvím cyklu od narození po návrat do země. Potvrzuje tak hodnocení kritiky, že jeho hudba „oslovuje jak uši, tak mysl“. Je dynamická, svérázná, výlučná, osobitá, je to hudba, která má svůj fi lozofi cký podtext. Pochopitelně jsou tu zdůrazněny ryze čínské motivy, setkáme se tu však také s dynamizující teatrálností, napětím, sféričností. S pasážemi, které působí jako vlnobití, s přílivy a odlivy intenzity, se zvýrazňováním předělových milníků a s přeléváním do dalších, leckdy nečekaných dimenzí. Sám autor řekl v jednom interview: „Velká hudba je, domnívám se, jako každé velké umění, je to komunikace s uměleckou individualitou.“
Diskografie:
David Behrman / David Rosenboom /
Barry Schrader / Morton Subotnick /
Mark Trayle: Ztansmigration Music
(2000, Centaur Records)
EAM (2002, Innova)
Lost Atlantis (2004, Innova)
Beyond (2005, Innova)
Fallen Sparrow (2006, Innova)
Monkey King (2008, Innova)
http://barryschrader.com
Tak nazvaly Barryho Schradera Los Angeles Times a časopis Gramophone k tomu dodal, že vytváří „přístupnou elektronickou hudbu s charakteristickým vlastním hlasem, jejímž výsledkem je dobrodružství,“ a to dobrodužství, dodávám, nejenom hudební, nýbrž i tematické. Tento skladatel se narodil 26. června 1945 v Johnstownu v Pennsylvanii a skutečně proslul jako umělec, základem jehož díla je elektronika, a tu využívá při své práci jak ryze hudební, tak pro fi lm, video, taneční soubory, smíšená média a samozřejmě pro počítačové performance, které vznikají v reálném čase. Kritika určuje svorně jeho místo mezi Karlheinzem Stockhausenem a Pierrem Henrym na jedné straně a Gustavem Mahlerem či Antonem Brucknerem na straně druhé. Schrader se začal věnovat elektroakustické hudbě již za studií na univerzitě v Pittsburghu, kde navíc hrával při nedělních mších na varhany. Po absolutoriu hudební vědy se vydal na Kalifornský umělecký institut do Valencie, kde studoval kompozici, načež se ze studenta téměř okamžitě stal vyučujícím a kromě jiného působil na univerzitách v Santa Barbaře a v Los Angeles. Protože však chtěl snahy o prosazení elektroakustické hudby zvýraznit a dát jim i určité zastřešení, založil SEAMUS, což je Society for Electro-Acoustic Music in the United States a stal se jejím prvním předsedou. Na ten zákonitě navázaly aktivity další, jako je SCREAM, tedy Southern California Resource for Electro-Acoustic Music a další koncertní projekty, ať už v divadle Vanguard nebo CalArts Electro-Acoustic Music Marathon. Protože se tato činnost datuje už sedmdesátými lety minulého století, není divu, že je nazýván pionýrem rozvoje elektroakustické hudby, čemuž nahrává i jeho činnost publicistická, protože je autorem knihy Introduction to Electro-Acoustic Music a spoluautorem encyklopedie The New Grove Dictionary of Music and Musicians, jakož i pravidelným přispěvatelem Journalu SEAMUS. Ve svých rozsáhlých i drobnějších (přídavkových) kompozicích Schrader nevyužívá ani tak konkrétního mate riálu, spíše své předlohy elektronicky generuje, přičemž v polovině osmdesátých let ústrojně přechází od analogového přístupu k digitálnímu a jeho prostředkem se stává především počítač. Což neznamená, že míní svoji hudbu ,odlidštit‘, naopak usiluje o její druhotnou přirozenost, uvědomuje si jak možnosti, tak eventuální omezení tohoto postupu a dokáže jim čelit. Dokáže to právě proto, že umí propojit kompoziční formáty minulosti s progresivním pojetím současnosti. Buďme konkrétní. Tomuto prolnutí obou přístupů, tedy symfonické hudby pro jednadvacáté století, která těží z klasicizujících názvuků a zvukových průzkumů, odpovídá hned EAM (akronym pro Electro-Acoustic Music), kde sledujeme rozdílnou vyváženost skladeb, vzniklých od poloviny osmdesátých let až po přelom století. Stavebním materiálem je tu Bach nebo baroko, nicméně provedení ozřejmuje, jak autor s jednotlivými motivy zachází, jak je dokáže jakoby zkarikovat, zvariovat, zvýraznit, transformovat. Tak vyznívá i vzrušující Trinity, uvádějící album z roku 2004. Graf znázorňuje přecházení od tématu k jeho variacím a k opětovným návratům k tématu, přičemž Schrader zdůrazňuje, že možnosti kombinací jsou nespočetné, záleží na tom, jaké autor zvolí a co ho vede k oněm proměnám. Ovšem základním dílem kompaktu je dramatická Lost Atlantis, rozvržená do šesti oddílů od úvodu po epilog, vrcholící zkázou Atlantidy. Podkladem je tu Platonův Critias, ale Schrader se nemíní Platonovy legendy přidržovat a ilustrovat ji, naopak se od této předlohy distancuje, tvrdí, že Atlantida nikdy nebyla a tudíž pro ni žádná budoucnost nemohla existovat, a dotvrzuje své pohnutky slovy básníka Roberta Lowella: „Chtěl jsem vytvořit něco, co je výplodem mé obrazotvornosti, nikoli vybavování skutečnosti.“ CD Beyond rozšiřuje škálu hudebních šancí od hravého opusu First Spring se skutečně jarní náladou přes poněkud ponuře vyznívající titulní skladbu s waterphonem až po zábavného ,multitalentovaného‘ vepříka Duka, který ovládá hru na klávesy, housle, kytaru a xylofon. Na internetu si můžete jeho ,umělecké výkony‘ ověřit. Ale Schrader i tady spěje hned k protikladu této zvířecí anabáze, když od čtvrthodinového Duke’s Tune přejde k téměř půlhodinové fi lozofující seanci Death. Skladatel se táže, co vede ke smrti, a odpovídá: Život vede ke smrti. Jeho tři emotivní exkurze, totiž Před smrtí, Ke smrti a Po smrti, mají předzna-menání: „Když pokládáte otázky, věříte, že na ně dostanete odpovědi. Jenomže odpovědím nebývá rozuměno; většinou vyvolávají více otázek.“ Podobně je tomu se Schraderovou hudbou, která je i není tristní, může vyvolat úzkost i konejšivou seberefl exi, očekávání i rezignaci, může vzbudit tu poklidnější, tu vzryvnější pojem života jako mezičasí. Čím vše končí? I to autor ví: „A pak bylo ticho.“ Další proměna: na desce Fallen Sparrow kombinuje skladatel přednatočenou elektroakustickou hudbu s účinkováním hudebníků, jako je houslista Mark Menzies, klarinetista William Powell a pianistka Vicki Ray, což skladbám dodává novou dimenzi. Nadto zde můžeme slyšet až mezzosopránový hlas Franka Royxona Le Méea (1953–1993), který zpěvavě přednáší verše Michaëla Glücka s názvem Love, In Memoriam. Nepředstavujme si, že souběh sólistů a skladatelovy elektronické tvorby bude v obvyklém souladu, jak jej známe z vystoupení klasických těles. Je spíše protikladný, verbující a zmnožující napětí. V tom právě je ohromná vzrušivost i až zapeklitá roztodivnost souhry na nejrůznějších rovinách, jak ji hlas nebo nástroj vyvolává, predestinuje, spoluurčuje nejen v celku, ale i v jednotlivých momentech skladeb. Zatím posledním dílem Barryho Schradera je – opět tematicky neobvyklý – Monkey King, bazírující na scénách čínské klasické knihy Cesta na západ, kterou napsal kolem roku 1550 Wu Cheng-en. Jejím hrdinou byla fascinující fi ktivní bytost, která se stává Buddhou. Čtyřdílná kompozice, sledující téma od zrození po nesmrtelnost opičího krále, má předobraz Wu Xing – Cycle of Deconstruction, rozkrývající pojetí pěti elementů podle dávné čínské tradice: dřevo, oheň, země, kov a voda. Ty jsou důležité jak pro astrologii, lékařství, život i kulturu, tak v tomto případě i pro hudební vyjádření, sledující jejich rozdílnost prostřednictvím cyklu od narození po návrat do země. Potvrzuje tak hodnocení kritiky, že jeho hudba „oslovuje jak uši, tak mysl“. Je dynamická, svérázná, výlučná, osobitá, je to hudba, která má svůj fi lozofi cký podtext. Pochopitelně jsou tu zdůrazněny ryze čínské motivy, setkáme se tu však také s dynamizující teatrálností, napětím, sféričností. S pasážemi, které působí jako vlnobití, s přílivy a odlivy intenzity, se zvýrazňováním předělových milníků a s přeléváním do dalších, leckdy nečekaných dimenzí. Sám autor řekl v jednom interview: „Velká hudba je, domnívám se, jako každé velké umění, je to komunikace s uměleckou individualitou.“