Mělník je hrdé vinařské město na soutoku Vltavy s Labem, ale také – podobně jako Kladno nebo Říčany – nějaký čas už fakticky skoro předměstí Prahy. Možná i to mělo vliv na to, že tu byla vždy čilá hudební komunita, a fungovala řada kapel, jejíž členové „pendlovali“ mezi oběma městy. A kdybychom měli hledat nejvýraznější místní hudební zjevení z posledních zhruba dvaceti let, určitě v tom součtu budou figurovat dvě jména: punkově ostrý rock’n’roll Anyway a mezi garážovým punkem a kalifornským surf rockem rozprostření The Oxx, kteří (hodně podobně jako svého času i českobudějovičtí Vees) především ve svých začátcích nejvíce udivovali kontrastem skvěle zvládnutého šedesátkového soundu a nízkého věku jednotlivých členů… Za oběma formacemi se už dávno zavřela voda, ale čas nečeká, a z prorostlých kořenů vypučela nová vegetace. Nějak to navíc všechno zapadlo do současných trendů a fenoménů na české scéně. Jeden z nich by se totiž dal shrnout do věty „už doživotní punkáči odkládají dřívější pózy a přiznávají se k lásce ke country“. Pětice s trefným názvem Hippie Chippies je jedním z výrazných reprezentantů. A navíc: letní číslo UNI si žádá letní kapelu.
„Bohouš a Elvis (Anyway, Dead Letters, Bezobav s obavou), a Adam a Albert (The Oxx, New/Old) už spolu celkem dlouho pohrávali na všemožnejch večírcích. Poté, co se ale přestěhovali do atomového krytu a přidal se k nim Pípa (Cirguz, The Junk Food) se rozhodli vloupat do pomyslného návěsu trucku směrem na jihozápad,“ shrnuje to věcně i s poťouchle ironickým nadhledem story kapely. „Kromě kytar, chřestýšů a foukaček si vzali s sebou batoh, do kterého vysypali Bohoušův nikdy neotevřený šuplík. Trochu country, trochu folk, trochu punk. Na základě tohodle mixu by i Tarantino natočil další biják, jedno je ale jistý – soundtrack už máme a to přímo od srdce. Teď dlouho nebudeme zastavovat…“
V podstatě je v tom řečeno vše zásadní. Pánové odložili dřívější elektrické kytary, bubny i hlučné aparáty, vyměnili je za španělky a cajon, a letně provzdušněná lehkost nahradila někdejší urputnost. Tady se nedělají zásadní výpovědi, tady se nepranýřuje zlý systém, tady se spíš připomíná důležité kouzlo hesla Carpe Diem jako životního motta. Můžete to vnímat jako „vyměknutí“ nebo dokonce jako „rezignaci“, a nebo taky jako určité nalezení vyrovnanosti, formu dospělosti a hledání pozitivity navzdory všem trablům. Kytarista Bohouš ostatně úplně totéž, co vyzařuje z jeho songů pro tuhle v nejlepším slova smyslu „táborákovou kapelu“, už delší čas ventiluje i ve svých knihách povídek.