Příběh francouzských současníků hnutí rocku v opozici, skupiny Ilitch, začíná v roce 1974, kdy začal její zakladatel a povětšinou také jediný člen Thierry Müller vytvářet sólové zvukové stěny pro divoce zkreslené kytary, harmonium, syntezátory, pásky a další elektroniku a ruchy. Spíš než o kompoziční stránku věci mu šlo o vytvoření specifického zvuku složeného z nervního bzučení, dlouhých ploch klávesových akordů, boosterovaných vstupů kytary, která po zkreslení zněla jako z telefonu, jednoduchých rytmů sekvenceru (nebo tikání hodin) apod. Výsledné plochy byly dosti minimalistické a repetitivní a dalo se tedy mluvit o vlivech krautrocku (Cluster) či paralelně klokotajícího rocku v opozici – kdybychom z páskových experimentů This Heat amputovali freerockové pasáže, výsledek by se Müllerovým snahám v mnohém podobal. Na domácí francouzské půdě měl Müller stylového spřízněnce v Richardu Pinhasovi tvořícím o něco libější, avšak nástrojovým obsazením podobné zvuky pod značkou Heldon (o níž se v Příšeří ještě zmíníme). Nejčastějšími Thierryho spolupracovníky byl jeho bratr Patrick (kytara, baskytara) a Ruth M. Ellyeri, která se starala především o nahrávání a, jak se zdá, byla v té době i Thierryho stěžejní múzou.
Radikální zvukový arzenál, který v roce 1978 představila debutová deska Periodikmindtrouble (Oxige`ne), byl přes svou občasnou umanutost v pokoušení posluchačova prahu bolesti prodchnut šarmem, který by se snad dal označit za typicky francouzský. Napomáhalo tomu i výtvarné řešení obalu a vnitřních příloh, jejichž prostřednictvím profesionální výtvarník Thierry šířil atmosféru ,konce s dechem‘ a lehké erotiky – intimní momentky z pokojů a kaváren, nahá Ruth… První strana alba je pětadvacetiminutovou plochou pro zkreslenou kytaru, kterou posléze doplní hluboce basové drones varhan. Druhá strana měla původně nést trojici jemnějších Ballades Urbaines pro sporadické kytarové motivky a terénní nahrávky, ty však byly nahrazeny novějším materiálem. Kompletní nahrávky z let 1974–1978 ale přinesla reedice desky, kterou v roce 2000 vydal label Fractal Records a která přináší celých sto padesát minut hudby, kromě již jmenované například i dvacetiminutový ambient A.B.ss sestupující z varhanního zvuku do hlubin minimalistických drones. Mimochodem, o úplný debut se v případě Periodikmindtrouble nejednalo – předcházelo mu album Portraits s ručně malovaným obalem. Vyšlo ovšem v superlimitovaném nákladu jednoho kusu.
Na albu 10 Suicides (1980 Scopa Invisible, 2001 Fractal Records) se Müllerova tvorba posunula směrem ke kratším kompozicím, někdy i písním. Kolekce deseti skladeb, na nichž má významnou roli i Ruth coby kytaristka a zpěvačka, pracuje s mnohem více vrstveným zvukem a místy skoro rockovou energií, bohatě využívá vokodér a kytarové vazby, sporadicky se ozve i saxofon a klavír. Skladby se často prolínají, každá strana alba končí krátkou ambientní improvizací Coma Programma, pořízenou bratry Thierrym (kytara, pásky) a Patrickem (EMS syntezátor) – celých padesát minut Coma Programma Sessions, z nichž bylo vybíráno, obsahuje bonusové CD reedice. Atraktivní jsou především zpívané kousky, v nichž se nemilosrdné zkreslení hlasu potkává s vazbením kytar v lo-fi celcích místy téměř telefonního efektu. Úvodní Elle voulait que je sois drole je navíc ozvláštněna harmoniem, ,nedočkavý lovesong‘ Waiting For Mabelle je tvořena pouze zkresleným zpěvem Thierryho a Ruth a zvukem na způsob cvakání nůžek. Posledním albem Ilitch bylo EP se skladbou Culture na text (a recitaci) Edouarda Nona a s prázdnou druhou stranou, které vyšlo coby příloha umělecké revue Sgraffite.
Přestože Thierry Müller plánoval rozžehnat se s hudbou, již v roce 1982 připravuje nový projekt, z nějž postupně vyklíčila skupina Ruth (ačkoliv Ruth Ellyeri nebyla jejím členem) se zpěvačkou Frédérique Lapierre, saxofonistou Marcem Duconseillem a dalšími. Album Polaroid / Roman / Photo (1985 Paris Album, 2001 Fractal Records) je sbírkou vtipných skladeb kombinujících popový easy listening s kvasibondovskými motivy a dalšími rekvizitami. Najdeme zde i Waiting For Mabelle z 10 Suicides v moderní, téměř diskotékové úpravě, coververze She Brings The Rain svým zastřeným minimalismem naopak křísí atmosféru starých Ilitch pouze s vokodérem, kytarou a varhanami. Titulní píseň je roztomile stupidní odrhovačkou o nahém focení s hitparádovým potenciálem a bzučením polaroidu v pozadí. Celé album je mistrovskou ukázkou balancování na hraně popové chytlavosti a nenápadné experimentální vynalézavosti.
Po vydání alba se Thierry Müller rozhodl nadále věnovat pouze výtvarnické činnosti. K obnovení značky Ilitch došlo až před dvěma lety, kdy Fractal Records vydali kolekci nového materiálu Hors temps / Out of Time. Návrat opěvované legendy, která v průběhu let přiživovala posluchačský zájem i prostřednictvím nízkonákladových a raritních vydání nejrůznějších outtakes (například půvabný 2CD box Tapes vystlaný chumlem magnetofonových pásek), ukazuje, nakolik Thierry Müller vydláždil cestu například pro tolik úspěšné Stereolab, jejichž zvuk skupině Ilitch za mnohé vděčí.
www.ilitchmusic.com