Veena

Na comebacky kapel časů dávno minulých jsme si už všichni zvykli, obzvlášť pokud si pamatujeme, nakolik bývaly komerčně úspěšné. Jako třeba Lucie, Pražský výběr či Tichá dohoda. Nenápadná táborská čtveřice Veena samozřejmě není ten případ. Jejich návrat po šestileté pauze, o kterém ani oni sami zatím netuší, zda bude jen dočasný, spíš připomíná snahu dopovědět načatou větu nebo dokončit rozehranou partii. Což s odstupem a nabytými zkušenostmi dává smysl. Navíc si prvotní etapu odbyli v raném věku, takže i skoro deset let od svých začátků jsou ve věku, kdy jiní teprve činí první nesmělé pokusy – zpěvačka Veronika například právě dokončila vysokou školu. Přesto jim ohlížení se za jejich prvotní etapou – pro nás starší až komicky – připadá jako výlet do hluboké historie. „Bylo to docela dynamické období. Zároveň už je to pro mě hodně dávno, dneska cítím, že se toho mezitím stalo opravdu spousta. Bylo to hodně výživných 7 let,“ zamýšlí se Veronika. Původní Veena vznikla na podzim roku 2007, během pár nezávazných jamů členů projektů jako Please the Trees, Boycotlettes či veenaLadies Swim. Inspirace byly jasné – často zmiňovaná táborská scéna jela naplno, vedle Sunshine s několika stovkami odehraných koncertů jen v USA a kosmopolitního jazz-core dua Sabot tu byli i západoevropskými koncerty protřelí space-rockeři C nebo nekompromisní dvoubaskytarový zápřah Deverova chyba, zatímco Waave, Some Other Place či Blank v čele s frontmanem Amákem se už stačili rozplynout a několik dalších kapel se naopak teprve spíš rozjíždělo. Všichni se pravidelně potkávali v místním klubu Orion a na malém, ale významném festiválku FreeDim fest a navazovali kontakty i s dalšími spřízněnými komunitami, jako například pražskými Silver Rocket či AM 180. Oceňovanou tváří nové kapely byla od počátku studentka druhého ročníku střední školy Veronika Buriánková, často svým vokálním projevem přirovnávaná k Beth Gibbons z Portishead. Kytarista David Zeman, baskytarista Martin „Koky“ Koktan a bubeník Dan Černý však zároveň Veroničině křehkému a posmutněle emocionálnímu projevu dokázali dodat i expresivní, nervně temný protipól, takže koncerty Veeny byly až nezvykle dynamické, s nemalými proměnami nálad i temp. I proto se brzy začalo mluvit o další táborské naději, která se záhy vymanila z pozice lokální kapely a začala koncertovat po českých klubech. „Docela se nám dařilo hned od začátku,“ vzpomíná Koky, „Určitě nám v té době dost pomohl Václav Havelka z Please The Trees. Domluvil nám dost koncertů a vozil s sebou všude naše demáče. A právě díky známosti s Vaškem jsme v té době hráli všude možně.“ Po společných kocertech s Khoibou a teprve pouhém půlroce existence přišla nabídka vydat debutové EP Behind Sonic Glances. To s až nepříjemně uhlazeným zvukem vyšlo na Havelkově značce Absent Hour, produkoval ho kytarista Khoiby Filip Míšek alias Dikolson, masteroval Dušan Vozáry a kapela ho na konci roku 2008 pokřtila za účasti Please The Trees v Paláci Akropolis. Mezitím už ovšem za bicími seděl Jan „Sváča“ Svačina, a nálada v kapele, která neměla jasno, kudy dál, se zhoršovala. Poslední koncert pak Veena odehrála o rok později, v prosinci 2009. „Po odchodu Kokyho s námi posledních pár koncertů hrál Bugrr, s kterým jsme složili písničku, nedávno záměrně pojmenovanou Noise in Mexico,“ doplňuje Veronika.
Na stejném místě, tedy v táborském klubu Orion, se v prosinci 2015, společně s Manon Meurt, Veena probrala z mnohaletého spánku. „Bylo to hodně spontánní. Všichni jsme se opět ocitli v jednom městě. Ta myšlenka mě napadla někdy minulý rok na jaře. Nebyla to ani potřeba, jako spíš chuť zahrát si jeden, dva koncerty s Veenou, naše staré věci. Proč ne?“ Nutno dodat, že v oněch šesti letech, se toho nestalo zrovna málo. David s Veronikou, kteří jsou partnery nejen hudebními, začali hrát jen ve dvou jako Kalle a jejich debutové album z roku 2014 je okamžitě vystřelilo mezi nejzajímavější jména na domácí scéně posledních let. Zároveň oba společně s členy jindřichohradeckých Five Seconds to Leave vytvořili i noiserockovou formaci Nod Nod, se kterou také vydali debutovou desku. Sváča krátce po rozchodu původní Veeny zakotvil v Please The Trees, se kterými už nahrál několik alb, a se kterými chvilku zkoušel i Koky. Ohlas, který následoval po úspěšném reunionu, kapelu překvapil. Faktem je, že několikaletá klubová praxe a desítky odehraných koncertů s dalšími formacemi se projevily nejen v instrumentální rovině, ale především v získané jistotě, výrazu a schopnosti nasazení. Vbrzku tak došlo k rozhodnutí, konečně nahrát i regulérní album, neboť prý chtěli vydat „to, co jsme si na podzim hráli ve zkušebně, a co bychom neradi zase zapomněli“. Deska pod dohledem novozélandského kytaristy Rhyse Braddocka (Gerda Blank, Metronome Blues), s poněkud sarkastickým názvem Help it to Die, vyšla na konci května pod hlavičkou měsíčníku Full Moon, a znovuoživená čtveřice ji pokřtila na červnových koncertech v Praze, Brně a Táboře. Ačkoli nová je jen úvodní skladba a všechny ostatní pocházejí z předchozího období, současná Veena je na ní výrazně vyzrálejší. Davidova kytara nabízí ležérnější polohy, Veronika je za mikrofonem soustředěnější a původní, spíš na efekt stavěný indie-rock, se proměnil do mnohem intenzivnější a drásavější podoby – aniž by se vytratily vlivy milovaného trip hopu, zasněného shoegazu či emocionálního slowcoru. Aktuálně lze Veenu objevit i v programu Colours of Ostrava a přicházejí prý i další pořadatelské pozvánky, takže původní plán jen dočasného návratu byl nyní odsunut na neurčito. „Kromě pár letních vystoupení bychom si ještě rádi dopřáli nějaké na podzim, ale koordinace bude přece jen těžší. Už kvůli připravované desce Kalle nebo dalšímu turné Please The Trees ve Státech,“ shrnuje současný stav David.

Na comebacky kapel časů dávno minulých jsme si . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář