Prostě budete zpívat!

Tonya Graves mluví výborně česky. Směje se českým fórům. A vzpomíná na staré časy jako rodilá Pražanda: „Bunkr, to byl klub, co?“ Bodejť by ne, když je už dvacet let součástí české hudební scény. Mladí ji znají možná jen z Monkey Business,ale starším posluchačům se teď připomíná novou sólovou deskou, na které zpívá hudbu, se kterou před těmi dvěma dekádami v Česku začínala. Jmenuje se Back to Blues.

tonyaVracíš se k blues při příležitosti připomínky dvaceti let, co žiješ v Česku. Znamená to, že máš tuhle zemi s blues spojenu?
To ne. Já se do blues zamilovala, když mi bylo asi jednadvacet. Jela jsem v Americe na nějaký koncert, zašla jsem do obchodu s hudbou, a tam zrovna pouštěli Muddyho Waterse. A já tím byla úplně zmámená – ježišmarjá, co to je? Tak jsem si hned koupila pár jeho desek.

V Americe ale v té době určitě frčel hip hop, blues byla staroba…
No jo, ale když jsem Muddyho Waterse slyšela, byla jsem šokovaná, že něco starého může pořád znít tak dobře. A pak jsem slyšela Ettu James, a to už byl úplný konec. Totální láska k blues. Pak jsem tu a tam ve Státech šla na nějaký open mic, kde mohl každý zpívat cokoli. Bylo to v jazzových klubech, a tak jsem si vždycky dala nějakou bluesovou písničku.

Spousta amerických bluesových zpěváků vypráví, že jejich první aktivní hudební zážitky jsou z kostelních sborů, tedy gospel. Ty jsi něco takového zažila?
Ne. Můj otec sice byl nějakou dobu kazatel, museli jsme chodit do kostela, bylo to hezké, ale rozhodně to nebyl důvod, proč bych začala zpívat. Myslela jsem, že muzika bude jen můj koníček, i po příjezdu do Prahy. Bylo štěstí, že jsem „spadla“ do kapely Luboše Andršta, ale pořád se zdálo, že to zůstane mým koníčkem a já budu pracovat s dětmi, to mě bavilo. Pracovala jsem jako vychovatelka v jedné mezinárodní škole, ale pak jsem tu práci ztratila. A jediné, co jsem mohla dělat bez nějakého diplomu, byla muzika. To už jsem nezpívala s Lubošem, ale s Tondou Smrčkou v jeho Tony Blues Bandu. A tak když jsem přišla o práci, povídám mu – hele, budeme muset víc hrát, protože do Ameriky se vrátit nechci. No a shodou okolností mi pár dní nato zavolali Monkey Business.

To není moc bluesová kapela…
Já nemám jeden oblíbený styl. Mám ráda hudbu. Může to být blues, může to být jazz, může to být bigbít, heavy metal, punk… Mám pocit, že jediné, co mě fakt nebaví, je německé disco… Ale nevím, třeba bych si i tam něco našla… Nicméně blues má místo v mém srdci, protože jsem jako bluesová zpěvačka začínala. Prostě se to stalo.

Pokud vím, ty jsi s Lubošem Andrštem jamovala hned po svém prvním příjezdu do Prahy. Věděla jsi vůbec, že to je nejslavnější český bluesový kytarista?
Vůbec ne! Byla jsem se svým tehdejším přítelem první den v Evropě a večer jsme šli do klubu Agharta, že si poslechneme nějaký jazz. A Luboš tam hrál Acoustic Set, to bylo jazzové kvarteto, ve kterém hrál s Jaromírem Helešicem, Petrem Dvorským a Radkem Kramplem. O přestávce jsem šla pochválit kapelu a oni se ptali, odkud jsem. Povídám, že z New Yorku. „A zpíváte?,“ ptali se. „No jo, zpívám, mám hudbu ráda.“ „Tak budete s námi ve druhé polovině zpívat tři písničky.“ Rozumíš, žádné – nechtěla byste si zazpívat…? Prostě: budete zpívat! Tak povídám, OK, ale jazz moc neumím, mám ráda blues. No a oni na to, že tedy fajn. Takže Stormy Monday, Red House – a na třetí si už nevzpomínám. Líbilo se jim to, a pozvali mě na druhý den. Tak jsem zase přišla, ale třetí den už jsem příteli říkala, že musíme jinam, že chci jenom poslouchat. Zjistili jsme, že je nějaký bluesový klub ve Viole. Tak jsme tam šli s tím, že mě tam nebude nikdo znát ani otravovat. Jakmile jsem si sedla, přišel za mnou Peter Binder – tehdy tam hrála kapela Binder- Konrád Blues Band – a co že si s nimi zazpívám! Já se bránila, že nejsem žádná zpěvačka a že si mě s někým plete. Ale Peter říká, že o mně všechno ví, protože Praha je malá. A pak koukám, že s nimi taky hraje Jaromír Helešic, od kterého to věděli. No a tihle kluci mě pak, když jsem odjížděla domů, pozvali, abych se vrátila do Prahy. Když jsem se ptala, co tu budu dělat, řekli – no budete naše zpěvačka! V Americe mi to vrtalo hlavou, říkala jsem si, že kdyby nic jiného, mohly by to být docela dobré prázdniny. A tak jsem přijela zpátky – a Binder-Konrád Blues Band byl kaput. Stačil se mezitím rozpadnout. Ale Peter mě propojil zase zpátky s Lubošem Andrštem, kterému se zrovna jeho zpěvák, taky Američan, vrátil zpátky do Států. Takže další náhoda. A zpívala jsem s nimi celý první rok v Praze.

tonya_2Tvůj úplný začátek, ta historka z Agharty, jen potvrzuje takový „rasismus naruby“. Tedy to, jak si u nás myslíme, že každý – korektně řečeno – Afroameričan musí být zákonitě muzikant nebo zpěvák…
No jasně… Byla jsem malá na basket, tak „musím“ být zpěvačka… Před těmi dvaceti lety tu nebylo tolik černochů a všichni, které tady znali, byli muzikanti nebo sportovci. Ale ti lidi to nikdy nemysleli špatně. A možná díky tomu jsem se stala tím, čím jsem.

Tvoje nová deska se sice jmenuje Back to Blues, ale rozhodně v užším slova smyslu bluesová není. Co pro tebe musí splňovat písnička, abys ji označila za blues?
To je složité. Blues rozhodně nemusí být žádná smutná, depresivní písnička. Tu desku produkoval Lukáš Martinek. Znám se s ním skoro dvacet let, a když jsem se rozhodla takovou desku natočit, nepřicházelo v úvahu, že bych oslovila někoho jiného. A Lukáš mi třeba doporučil písničku Meaning of the Blues. Ta je taková…no, vůbec bys neřekl, že je to blues. Je to vlastně lounge music 60. let. Ale ten text je přesně o tom, co to blues je. Pocit. Já ho našla v těch jedenadvaceti. A když ten pocit jednou chytíš, nikdy ho neztratíš.

Proč ses tedy vlastně rozhodla udělat zrovna teď bluesovou desku?
Byla jsem v Tel Avivu a slyšela jsem tam remix Thrill Is Gone, písničky B. B. Kinga. Byla jsem tím úplně šokovaná, říkala jsem si, že jsem vlastně zapomněla, jak dobré může blues být. Pár týdnů na to B. B. King umřel. A když došlo na to, že bych měla natočit novou sólovou desku, bylo rozhodnuto. Uzavřel se kruh.

Výběr na desku jste tedy dávali dohromady s Lukášem Martinkem. Jsou tam kromě Thrill Is Gone nějaké další tvoje vysloveně srdeční písničky?
Je tam Blues In The Night, kterou mám ráda milion let, ale zdá se mi, že nakonec všechny ostatní dopadly líp než ona. Jsem ráda, že jsme udělali Hound Dog. Tu všichni znají od Elvise. Jenže! Elvis nebyl originál! Já ji chtěla udělat víc podle originálu Big Mamy Thornton, který je trochu jiný, jsem zvědavá, co na to lidi řeknou. Samozřejmě jsou tam písničky Muddyho Waterse a Etty James, mého krále a královny blues. Jasně, dala bych tam ráda třeba i něco od Howlin’ Wolfa, ale musím být rozumná, to přece nemůžu zpívat. No, a pak je tam písnička, kterou miluju, a která není úplné blues… Spíš country…

Jolene od Dolly Parton. Na tu jsem se chtěl zeptat. Čí to byl nápad?
Můj, to si piš! Já nejsem žádná country-holka. Můj děda byl fanoušek country music, protože byl ze Západní Virginie, koukala jsem s ním na Grand Ole Opry, ale můj šálek čaje to není. Výjimka je Willie Nelson a hlavně Johnny Cash, to je bůh. Ale Jolene? To je taková písnička! Podobné většinou jsou ve stylu „koukáš na mýho chlapa, já tě zabiju!“. Jsou zlé. Ale Jolene, tam Dolly Parton říká: „Prosím, nedělej to, on je to jediný, co mám.“ To se mi líbí.

Pozvala jsi do studia některé z těch muzikantů, se kterými jsi začínala? Luboše Andršta nebo Petera Bindera?
Ne, ale aspoň jsem jim na desce poděkovala. Já chtěla točit se svojí kapelou, ale to nejsou bluesoví muzikanti. Tak jsem pozvala různé hosty. Třeba Ondřeje Pivce. Z jeho hraní v Thrill Is Gone jsem měla husí kůži. Krásně tam taky hraje Pepa Štěpánek, ten tam dal opravdový bluesový feeling.

Bude mít deska nějakou koncertní podobu?
Uvidíme, jak to dopadne. Líbilo by se mi, kdyby na koncertech s mojí kapelou mohli být právě tihle hosté. Doufám, že to aspoň občas vyjde. Máme před sebou hodně práce. Ale já se jí nebojím

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *