„Letos jsme se oficiálně zařadili mezi hudební matadory a legendy, teď už nás čeká jenom síň slávy,“ žertuje na téma 25. výročí vzniku kapely První hoře zpěvák, textař a kytarista Milan Urza. A dodává: „Jenže my si nemůžeme pomoct, nás to pořád strašně baví, a dokonce ještě čím dál víc.“ Zkrátka, novopečených legend se asi jen tak nezbavíme. Naštěstí, protože ono „pořád strašně baví“ je z desky slyšet.
První hoře také předesílají „odlehčenou, hravou a vtipnou atmosféru celé desky, kdy se Milan Urza z části odklonil od někdejších zadumaných symbolických textů a nechal prostor dětské rozpustilosti až praštěnosti“. No, důležité je ono „z části“. Nezkoumejme „odlehčenost“ příliš do hloubky: „Až zase jednou budem hnít bok po boku / vteřinu za vteřinou tlít / jednou se rozpojí všecko, co bylo spojený“ (Už to slyšim). Ale když se to tak vezme, ono je opravdu pinožení lidské legrační k popukání: „Nešťastný sociolog / dopíjí poslední lok / a skládá hlavu do dlaní / Comte a Friedmane, to jste mi neřekli / o tom jste napsali / že lidská společnost je pouhé předpeklí / ráje pro maškary“ (Maškary). A nejen pinožení lidské: „Kdo by byl Ježíšek bez Jidáška“ (Svatý Salieri). Nechybějí ale ani velké věčné pravdy: „Všechny cecky vedou do Říma!“ (Prase s kamerou).
Po hudební stránce jde o typický stroboskop nálad a stylů. První hoře dokážou do jediné písně nacpat swingující groove, jemné, málem snivé pasáže a metalový chropot. Nebo dechovkově-diskotékovou prču, punk a zparodovaný valčíček. Což o to, ale ono to navíc dává spolu s textem výborný smysl a drží pohromadě.
Zkrátka, Achtung, Sultan! je závažně-zábavnými zvraty nabitá krasojízda od začátku do konce. Nebo spíš kolem dokola manéže. Nenechejme se poplést tvrzením, že název alba je jen „pouhá dadaistická hříčka“, a raději si dejme na toho sultána majzla. Nezbývá než popřát kapele dalších, nikoliv posledních 25 hořce veselých let. Však vy ty Stouny dotáhnete, pánové.