Pulsonica: Entre Mundos

Svět už není podle starých románů a cestopisů. Terra Argentea, Stříbrná země, jak ji pojmenovali v 16. století evropští dobyvatelé, neb vedli výpravy mnohé za mytickým Bílým králem, jenž měl dle indiánských pověstí sídlit ve stejně bájných Stříbrných horách s nesmírným množstvím drahých kovů, je dnes zemí dávno objevenou. Nikoho už neudiví osamělý gaučo na koni, v rukou tablet s aplikací, co mu ve zlomku sekundy zahlásí, jaká to kravka, slibující zisk z vyhlášených steaků, se zatoulala z pozemku do širé pampy. Dávno to není jen horké tango nebo magický novorealismus mistrů filmové hudby Lala Schifrina či Gustava Santaolally. Entre Mundos se zvláštností skladeb i celku blíží spíš dílům kinematografického provokatéra Gaspara Noého.

 

Pulsonica je speciální útvar-kapela. Zdánlivě prim drží kytara a její (poly)harmonická (poly)rytmika podporovaná roztodivnou a unikátně užívanou bicí soupravou hlavní persony Jorgeho Gonzáleze. Ten navíc opentluje aranže xylofonem, resonančním lamelofonem kalimbou a jinými ne až tak obvyklými nástroji v tomhle žánrovém tyglíku. Afro-latinské rytmy, pumpující po většinu stopáže, věrny názvu kapely, jedou tu s jazzově-funkovým, tu rockovým švuňkem. Hned úvodní Ecuador to rozbalí v plné nástrojové parádě. Kolorující basa, přepestrá tepající rytmika s bezpočtem perkusí, střídající se erotika akustické a v riffech i pekelnicky metalové kytary. Ba i housle a cello. I to tango se zjevuje. Samply do toho! Mezi světy, příhodný titul. Některé kompozice jsou v rozdílu od té první přejemné, s nádhernými nenápadnými melodiemi, sotva slyšitelné, aby jiné zas rozbouřily vlny oceánů kol zeměkoule. Na všech čtyřech deskách, stylovou melanží odlišných, si Pulsonica střihne nějaký ten cover. Tuhle zavírá latino-rocková podoba slavné skladby Peter Gunn od slovutného velmistra nejzapamatovatelnějších motivů Henryho Manciniho a jen podtrhuje obrazově-filmový dojem z celého alba.

 

Independent Label, 2019, 45:03

 

 

Přidat komentář