I kdyby později narozený posluchač neznal od 2. poloviny 80. let neúnavně působící a asi tak třináctou kolekci písní ctěné veřejnosti předkládající pub rockové klasiky, už podle obalu a názvu alba nazná, o jak vycizelovanou vypečenost půjde. A pokud naopak Původního Bureše (a ne toho spolupracovníka StB) bedlivě sleduje a má za to, že přestávka od předchozí desky Tinitus (2021) je příliš krátká, než aby Jaromír František Fumas Palme a spol. nasbírali dost nového štěpného písňového paliva, když dříve zely mezi alby širší škarpy, je na omylu. A nejen proto, že tří- čtyřakordové kolovrátky nikdy nedojdou, neb se dají v klidu recyklovat. (Proč taky ne, při dnešní vyzkoušenosti všeho všemi už to asi jinak nejde.)
Inspirace? Ze života, jako v písni Elvis: „Ve sklepě po zdi teče voda / vzniká škoda, snad se to poddá / dědek u metra křičí / vraťte mi můj svět…“ Co s tím má probůh společného Elvis? „A Elvis, ten je z jiný galaxie / svatá korona / soda bikarbona.“ Tak.
Opět přitom platí, že nejde jen o sbírku milých, zábavných nonsensů, byť někdy stojí slovní hříčky v prvním plánu, ale o dílko svým způsobem melancholické. A svým sdílením někdy všední, jindy dosti tíživé reality úlevné. „Žádný fáč tohleto nevyhojí / jalová kráva se nerozdojí“ (Jalová kráva). Vlastně je deska smutnější než ty předchozí. Jistě díky okolnostem vzniku. „Točí se ve víru / maličké kousky nesmrtelných virů“ (Spící anděl). Ale dosti chmur, dojde i na užitečnou radu osamělcům, hledajícím tu správnou partnerku: „Potkám-li holku v rádiovce / hnedka jdu za ní jako ovce / naopak holkám s kloboukem / se radši vyhnu obloukem“ (Holka v rádiovce).
Nahrávka samotná, zaznamenaná v časech čínského moru „od března 2021 do března 2022 v jedné loděnici a několika bytech“, zní patřičně lo-fi. Jako demo. Což v tomto případě vůbec nevadí, je autentická! Trade mark. Je fajn, že Bureš opět původně baví.