Rád bruslím mezi dvěma světy…

MIROSLAVA KEMELA znají čtenáři denního tisku jako autora kresleného humoru. Jeden z nejznámějších českých karikaturistů je však současně také talentovaným písničkářem. K rozhovoru o jeho druhém CD Nic víc (Indies Scope 2014) jsme přizvali také herce Vladimíra Javorského. Ten se totiž na albu podílel jako producent, aranžér a v několika písních také účinkuje.
kemel

Mirku, začal jste se dříve věnovat kreslení nebo písničkám?
Kemel: Písničky jsem skládal už na střední škole, ale tam jsem už myslím také začal kreslit. Kreslil jsem ostatně moc rád už jako malý kluk, ale nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se tím mohl živit. Jsem vystudovaný stavební inženýr, obor vodní stavby, dva roky jsem projektoval, a teprve pak jsem dostal nabídku z Dikobrazu, abych pro ně začal kreslit. Tam to tedy začalo. Nebyl to úmysl, ale byl jsem ve správný čas na správném místě a využil jsem té možnosti. Od roku 1991 se kreslením živím na volné noze.

Jak to bylo s hudbou? Kdy jste si uvědomil, že písničky nemusíte psát jen pro sebe do šuplíku, ale že byste s nimi mohl vyjít na veřejnost?
Kemel:
To vzniklo pomalu, nenápadně, přirozenou cestou. S partou kamarádů, mezi nimiž už byl i Vladimír Javorský a také člen mé současné kapely Vlasta Konopiský, jsme jezdili malovat. Večer jsme pak sedávali venku u piva a zpívali. Mne ale nebavilo hrát pořád dokola to samé. Začal jsem tedy skládat vlastní písničky a hráli jsme je čím dál víc. A když jsme měli písniček dostatečný počet, začali jsme i koncertovat.

Co bylo to „pořád to samé“?
Javorský:
Hrávali jsme naprosto běžný repertoár – Vlastu Redla, Nohavicu, Mišíka. Klasické věci.

kemel2Ptám se proto, že se chci dopátrat kořenů Mirkovy písňové tvorby. Vycházíte tedy z autorů, které Vladimír vyjmenoval?
Kemel:
On vyjmenoval jen to lepší z toho, co mě inspirovalo. Můj základ byl v country a folku, v tom, co se mydlilo po hospodách na Žižkově. K těm jménům, která Vladimír zmínil, jsem se propracoval možná právě díky němu až v pozdější době. Tedy s výjimkou Mišíka, kterého jsme hodně hráli už na střední škole a který se mi líbil vždycky.
Javorský: Míra zase pro mne objevil Roberta Křesťana. Toho jsem s klukama taky rád hrával.

Aktuálnímu albu Nic víc předcházelo v roce 2011 CD Krajem šel anděl. Jaká cesta k němu vedla?
Kemel:
Mé písničky měly pěknou odezvu, hodně mě to bavilo. Pomáhalo to i mně samotnému, byla to i moje terapie, odpočíval jsem u nich od své druhé profese. Už nevím, koho to napadlo jako prvního, ale myslím, že Vlasta Konopiský přišel s tím, že těch písniček je už tolik, že by bylo hezké natočit cédéčko. Když ten návrh padl, mně se úplně zatajil dech. Ale pak jsem souhlasil: ano, uděláme cédéčko, uděláme si radost.

Nové album je zajímavé po aranžérské stránce. Vy na něm, Vladimíre, hrajete na několik nástrojů – na flétnu, ukulele, kytaru, hráváte i na saxofon. Se kterým z těch nástrojů jste začínal jako kluk?
Javorský:
Začal jsem na kytaru jako všichni kluci, když se jim začnou líbit holky. Mí kamarádi to uměli, a tak jsem se začal taky snažit, abych nebyl ve společnosti handicapován. A zjistil jsem, že mě to baví. Navíc jsem od třetí třídy chodil v Ostravě do dětského rozhlasového sboru a sborový zpěv, harmonie a vůbec zvuk mnohohlasu mi dělá dobře. Tak se to nějak přirozeně posouvalo dál, ale nikdy jsem se žádnému nástroji opravdu vážně nevěnoval. Mám jen půl roku „lidušky“ na kytaru, ale na všechno ostatní jsem samouk a podle toho to vypadá. Většinou je někde potřeba něco zahrát, a tak to zkusím. V jednom představení byl například potřeba saxofon, a tak jsem jej vzal do rukou a začal jsem housti, dokud to nevypadalo alespoň tak, jak to na divadle může vypadat. Naštěstí to není filharmonie nebo nějaký jazzový orchestr. S flétnou to bylo podobně, ukulele bylo taky třeba do jednoho představení… Když má člověk malinko sluchu, pak už to může zkoušet se vším možným.

Na albu jste měl roli producenta, která však může znamenat leccos. V čem konkrétně tedy spočívala vaše práce?
Javorský:
Vzniklo to docela legračně. Mírovy texty a písničky se mi odjakživa líbily a já jsem vždy rád „kafral“ do jejich podoby. Navrhoval jsem, co by se tam asi tak mohlo hrát. Míra za mnou přišel se svým druhým cédéčkem. Zatímco první album natáčela jeho kapela, tentokrát chtěl nahrát sólovou desku a mě požádal o pomoc. Já jsem mu tedy začal tak trochu pomáhat a vůbec jsem netušil, že se z toho vyklube role producenta a co všechno tato funkce obnáší. Když jsem se ale dal na vojnu, nestačilo jen „kafrat“, musel jsem to nějak dotáhnout. Domluvili jsme se, že by album mělo mít komorní zvuk – se zaměřením především na text a na písničku samotnou. A tak jsem ty skladby pozorně poslouchal a společně jsme se snažili dobrat jednoduchého nástrojového obsazení. Stejně bych ale Mírovi přál opravdového producenta. Třeba to, jakou podobu vtiskl Vlasta Redl baladám Zuzany Homolové, je krásné.

Mluvíte na jednu stranu o svém „kafrání“, ale zároveň o tom, jak jste se s Mirkem domlouvali. Byl to tedy vzájemný proces? Měl autor písní právo veta?
Kemel:
Měl jsem. Radili jsme se navzájem, ale je pravda, že já Vladimíra respektuju jako velkého muzikanta, který je na jiné úrovni než já. Často jsem tedy na věc neměl názor a říkal jsem mu: rozhodni to ty. Ty jsi producent.
Javorský: Ovšem mně ten Mírův „nenázor“ často moc pomohl… A taky tam byli další lidé, muzikanti, lidé ve studiu – Michal Pajdiak, Adam Bezděk.

kemel3Já jsem si při poslechu alba uvědomil, že píseň nemusí obohatit jen pestré aranže, ale také jejich absence. Například píseň Tisíckrát, to je pouze zpěv, kytara a nic víc. Čím si píseň řekne o to, aby aranže zůstaly takhle holé?
Kemel
: Vy jste to řekl krásně: zpěv, kytara a „nic víc“. To je titul celého cédéčka, tak je to myšlené. Úplně první nápad byl, že takhle budou všechny písničky a že se budu doprovázet já sám. Vladimír mi to však rozmluvil a dobře udělal, protože já nejsem žádný muzikant a na všechno se doprovázím jen jednoduše, takže doprovod by byl u všech písní hodně podobný. Mně se na tom projektu líbilo, jak se vyvíjel. Od prvotní myšlenky, že to budu jen já a jeden nástroj, se to rozvětvilo do více nástrojů. Vladimír zval muzikanty věhlasných jmen, kteří strávili ve studiu třeba půl dne. A pak, když poslouchal výsledek, začal jej zase čistit, až se to v některých písničkách vrátilo k té původní myšlence. Některé písně znějí dobře, když je v nich víc nástrojů, ale zrovna Tisíckrát nám sedla takhle. Přišel kytarista Míra Linka, sedl, zahrál to, a my jsme po prvním nahrání měli pocit, že už se nemusí víc vymýšlet.

Kdo kromě Miroslava Linky na albu účinkuje? Jsou to spíše přátelé, nebo najatí profesionálové?
Javorský:
Z divadla znám výborného muzikanta, klávesistu Vladimíra Strnada. Ten sice na albu neúčinkuje, protože klávesy jsme nepotřebovali, ale radil jsem se s ním. A on mi doporučil například už zmíněného kytaristu Mirka Linku. Trumpetistu Oskara Töröka nám doporučil zvukař Adam Bezděk. Měl jsem tedy odborné poradce.
Kemel: Jinak základ je moje kapela – Vlastimil Konopiský na kytaru a Tomáš Görtler na akordeon.

Vy sám, Mirku, hrajete taky na akordeon. Jak si s Tomášem dělíte role?
Kemel:
To bylo opět spíš na Vladimírovi. Vybírali jsme tentokrát především ty písničky, které jsem na koncertech hrál sám, bez kapely. Pak už to bylo na Vladimírovi, aby mi řekl, kde můj akordeon stačí a kde by bylo třeba, aby to někdo zahrál pořádně.
Javorský: Pořádně… Šlo tam prostě o to, aby byl zachován poměr Mírovy prosté, surové čistoty a Tomášovy květnatější harmoniky. Obojí má své kvality a někdy je dobré to trochu smíchat nebo vystřídat.

Mirku, ovlivňují se nějak navzájem vaše dvě profese? Má například to, co kreslíte, vliv na obsah vašich písní, případně naopak?
Kemel:
Myslím, že spíše ne, ale úplně to člověk asi říct nemůže. Kolikrát jsem už uvažoval nad nějakou konkrétní událostí, že bych třeba napsal písničku o něčem, co lidi trápí, ale nejde mi to. Mám pocit, že ty písničky jsou z úplně jiné oblasti mého chápání než profese karikaturisty. Rád v každé té roli odpočívám od té druhé a rád mezi těmi dvěma světy tak trochu bruslím.

Já si představuji, že v roli karikaturisty musíte být neustále v obraze a vědět, co se kolem děje, zatímco jako písničkář si můžete dovolit i luxus „bezčasí“…
Kemel:
Ano, přesně tak to vnímám. Ty písničky jsou daleko osobnější záležitost. Můžu se v nich ponořit do svých hloubek, do svých příběhů, bez nutnosti být vtipný a aktuální.

Jsou to opravdu vaše osobní příběhy? Co vás inspiruje?
Kemel:
Z převážné většiny je za vším skutečně osobní zážitek, nějaký životní okamžik, životní období.

Vladimíre, co vás na Mirkových písních fascinuje?
Javorský:
Mne na nich fascinuje ta jejich hloubka a současně prostota. Míra je jeden z písničkářů, kteří zpívají o Něčem…

Zaujal mě i booklet alba. Autorem písní je sice známý karikaturista, autor charakteristických kreslených postaviček, nicméně v bookletu se neobjeví ani jeden portrét, ani jedna kresbička. Spíše mi hrátky s písmeny uvnitř obalu připomínají nefigurální islámské umění. Šlo i zde o záměr postavit ty dvě role do kontrastu, nepřipomínat lidem, že jste zároveň kreslíř?
Kemel:
To vůbec nebylo cílené. Grafickou podobu má na svědomí grafička vydavatelství Indies Zuzana Pálešová, já jsem pouze dodal titulní fotografii. Přemýšlel jsem u každého alba, jestli své dvě profese nějak nepropojit. Ale pak jsem si uvědomil, že kdybych tam měl tu svou charakteristickou figurku, bude to myšlení lidí svádět někam jinam.

Oba jste vytížení v oborech mimo hudbu. Najdete si na muziku – a teď mám na mysli především koncertování – dostatek času?
Javorský:
Já se snažím o to, abych si maximum času pro hudbu vyčlenil. Mám tyto úkroky rád a také je nutně potřebuji. Nejen divadlem živ je člověk.
Kemel: Já jsem taky rád, když se Vladimír může zúčastnit, protože jeho přítomnost mým písním vždy dodá další rozměr. Dohodli jsme se, že mi pomůže s propagací tohoto cédéčka. Já nejsem odkázaný na příjmy z muziky, takže si to můžu dovolit, věnuju tomu dost času. Kluci v kapele mají malé děti a rodiny, a tak se snažím, aby jim z koncertů nějaká koruna domů přišla.

Kde vás uvidíme letos v létě?
Kemel:
Chystáme se na některé festivaly. Už léta jezdíme jako návštěvníci na Folkové prázdniny do Náměště nad Oslavou. Loni v létě jsme si na tomto nádherném festivalu zahráli a i letos se tam chystáme. Velkou ctí nám bylo hrát na festivalu zpívajících básníků v Kroměříži. Letos nás čeká dokonce Trutnov a snad také festival v Telči.

Přidat komentář