Petr Ostrouchov je v současné době jednou z nejpozoruhodnějších osobností české hudební scény. Multiinstrumentalista, kapelník skupiny Blue Shadows, všestranný producent, skladatel, autor filmové hudby, majitel enormně prestižního, dnes už nejen jazzového vydavatelství Animal Music. Násobný držitel a nominant různých ocenění v hudební i filmové branži. A to nemluvíme o jeho právnické profesi, v níž je jedním z nejrespektovanějších odborníků na autorské právo. Letošní rok byl pro Petra Ostrouchova hodně úspěšný. V jeho první polovině sklidilo album Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám, na kterém se podílel zcela zásadní měrou, šest cen Anděl. A na podzim kromě jiných zajímavých titulů vydal dvě alba, která, troufám si říct, promluví nejen do andělských nominací roku příštího, ale patří prostě k tomu nejlepšímu, co tady za poslední léta vzniklo: Řeku Lenky Dusilové a Archu Dagmar Voňkové. O tom všem a mnohém dalším je následující obsáhlý rozhovor. Jeho druhá část, věnující se spolupráci s Vladimírem Mišíkem, je převzata coby ukázka ze čtvrtého vydání biografické knihy o letenské Legendě, kterou opět pod názvem Byl jsem dobrej vydá co nevidět nakladatelství Galén.
Sto zvířat byla první kapela, ve které jsi hrál?
Úplně první ne. Ale nevím, jestli se ty předtím dají počítat. Já byl založením folkáč, hrál jsem třeba v kapele Návrat, která už dávno neexistuje. Bylo mi šestnáct, bylo to dva roky před revolucí. Pořád jsme zkoušeli, měli jsme jen pár koncertů. Pak se to rozpadlo. Zvířata byla první kapela navážno. Členem jsem se ovšem stal zvláštním způsobem, protože v době, kdy mě Honza Kalina zlanařil, jsem neměl elektrickou kytaru a nikdy předtím jsem na ni nehrál.
Vy jste se znali?
On vždycky vypráví jako vtipnou historku, že mě učil na gymplu, ale ono to tak úplně není. Tam, kam jsem chodil na střední školu jako student, byl Honza pedagogem, ale nikdy mě neučil. Seznámili jsme se až dva roky po mojí maturitě. Točili jsme s kamarády amatérské filmy. Dělal jsem k nim hudbu, protože jsem už asi deset let chodil na kytaru do ZUŠky a byl jsem v té partě jediný, kdo na něco hrál. K filmu Srpnová sucha jsem potřeboval hráče na určité nástroje a jeden kamarád, který se s Kalinou znal, mi dohodil do našeho improvizovaného studia tři členy Zvířat: saxofonistu Tomáše Belka, baskytaristu Pepu Doubravu a klávesistu Arnošta Hanfa. Přišli, seznámili jsme se a oni odehráli, co jsem potřeboval. Až o pár měsíců později jsme se nějak sešli s Tomášem Belkem a on mě pozval do studia, kde Sto zvířat točili svoje první album. Měl ho produkovat Karel Šůcha, který ale po třech dnech odešel, a jim chyběl někdo, kdo by jim dával zpětnou vazbu z režie. Tak jsem tu roli začal plnit já.
Takže první tvoje produkce?
Producent bych si rozhodně neříkal, ani tam ten kredit nemám. Prostě jsem jim jen tu a tam říkal, co je nebo není v pořádku, občas jsem se odvážil namítnout, že něco ne úplně ladí a podobně. No a asi po čtrnácti dnech jsem dostal lano, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Tak mi babička dala peníze na mou první elektrickou kytaru, Honza Kalina mě navštívil doma, aby si ověřil, jestli jsem schopen těch pár věcí zahrát, a stal jsem se členem Sto zvířat.
Folkař mezi skáčkaři…
Jo, byl to vstup do úplně jiného světa. Já takovou hudbu nikdy neposlouchal, ani předtím, ani během hraní s nimi, ani teď, vůbec nejsem skáčkový fanoušek. Dobře znám jen Madness, ti mě baví, ale ne kvůli té hudbě samotné, spíš, řekněme, z ideových důvodů a mám rád jejich autentický suchý britský humor. Ale díky Zvířatům jsem se dostal do světa pop music, nebýt jich, spousta věcí dneska není tak, jak je. Za těch třináct let, co jsem tam hrál, jsem pochopil spoustu věcí a se spoustou lidí jsem se taky seznámil. A tím, že jsem psal pro Zvířata písničky, jsem se naučil pracovat s žánrem. To je totiž taková moje „zeligovská“ vlastnost: rád píšu písničky na tělo. Baví mě pochopit nějaká pravidla a strefovat se do nich. Nejsem vizionář, který by vymýšlel nové styly a posouval hudbu dopředu, ale myslím, že dokážu chápat, jak něco funguje, a pak si ten styl osvojit.
Je to aplikovatelné na filmovou hudbu, kterou děláš?
Myslím, že právě s filmovou hudbou to souvisí nejvíc. To je totiž žánrově neuchopitelná věc a mě baví se v ní pohybovat zleva doprava: pracovat se symfonickým orchestrem, nahrávat ji na kytaru nebo si hrát s elektronickými mašinkami. Protože obraz pokaždé potřebuje něco jiného.
Podle čeho se to řídí?
Rozhodnu se, když ten film vidím. Některé filmy jsou takzvaně velké a vyžadují tedy třeba ten orchestr. Ono to působí jako klišé, ale orchestr je univerzálně srozumitelný prostředek, který ve filmové hudbě jako zvuk funguje výborně. Samozřejmě pak záleží na tom, jakou hudbou ho konkrétně naplníš – a to se můžeme bavit na jedné straně o Johnu Williamsovi a na druhé o Philu Glassovi. Stejné výrazové prostředky, ale úplně jiná hudba. Čili u některých filmů se řekne, že to bude „veliká“ filmová hudba. Takových filmů jsem pár dělal, třeba Želary nebo Zahradnictví. Ale pak mě samozřejmě taky baví se zabývat věcmi, které jdou úplně jinudy. A to pak vznikne z mojí diskuse s režisérem. Například letos jsem dělal seriál Zrádci. Nečetl jsem scénář, neviděl jsem ho předem, nechal jsem si ho pustit ve studiu, kde jsem měl elektrickou kytaru, krabičky a aparaturu, a hrál jsem jako prvodivák podle obrazu. Podotýkám, že je to detektivka a já nevěděl, jak to skončí.
Takže vlastně jako Neil Young v Dead Manovi…
Přesně tak. To napadne každého a je to skutečně tak. Já si půjčil tu metodu, kterou jsem si strašně chtěl vyzkoušet. Ale ta samotná hudba není Young, ta je moje. Aspoň v tom je rozdíl.
Ještě se vrátím ke Zvířatům, od kterých jsme odbočili. Proč jsi odešel?
Postupem času jsem si začal pro sebe uzurpovat čím dál větší prostor. Začal jsem psát písničky, začal jsem zpívat, produkovat desky, ke konci svojí kariéry v kapele už jsem zpíval většinu koncertu, s Honzou Kalinou jsme byli dva kohouti na jednom smetišti a začali jsme si překážet. A tak jsem šel pryč. Ale vztahy máme dobré… už zase… (smích) Teď jsem pro ně dokonce udělal dvě písničky na novou desku. A vlastně mě to bavilo, zase si vyzkoušet ten starý vzorec. Ale musím říct, že mi dneska připadá, že to byl nějaký úplně jiný život. Třeba i v tom, že jsem takhle intenzivní koncertní kariérou už nenavázal, nejezdil jsem dál sto koncertů ročně a netrávil půl života u benzínek. To už si od chvíle, kdy mám děti, ani nedovedu představit.
Zmínils, že když dneska pracuješ na nějaké hudbě, používáš všechno od symfonického orchestru po elektroniku. To jsou ale všechno věci, které se musí člověk hodně do hloubky učit. Do toho je obdivuhodné si přečíst na některém obalu desky, na které jsi hrál, kolik nástrojů ovládáš. Jak jsi to všechno zvládl? To jsi tak badatelský typ?
Ne, to vůbec nejsem. A kolikrát si říkám, kde jsem mohl být, kdybych takový badatel byl… Nebo kdybych na ty nástroje cvičil, což je taky určitá forma badatelství. Já ve skutečnosti nic z toho pořádně neumím, jen to důmyslně maskuju. Ale strašně mě baví se o to o všechno pokoušet. Baví mě psát aranže pro orchestr, i když jsem to nikdy nestudoval. Ale od dětství chodím na koncerty do Rudolfina, vnímám tam jednotlivé hlasy, poslouchám doma vážnou hudbu, a to někdy i s partiturou v ruce. To je moje škola aranžování. Pracuju metodou pokus-omyl. A když se na místě nějaké omyly vyskytnou, tak se hned opraví. Jednou jsem natáčel s dirigentem Máriem Klemensem, což je ve filmové hudbě velká legenda. V jedné chvíli zastavil orchestr, přišel za mnou do režie a povídá: „Pane kolego, já myslím, že ta melodie by tady v tom sedmnáctém taktu zněla lépe, kdyby ji místo hoboje hrál klarinet. Fagot bych dal o oktávu níž, cella by místo arco hrála pizzicato, violy bych vynechal…“ A takhle řekl asi osm věcí, které já jsem ani nestihl pobrat. Tak jsem v posvátné hrůze řekl: „Mistře, samozřejmě, ano, já souhlasím.“ (smích) Načež on vyhlásil desetiminutovou pauzu, vzal tužku, obešel všech těch čtyřicet pultů, vlastnoručně jim to tam napsal, pak to zahráli a skutečně to znělo mnohem líp. Teď poslední léta dělám většinu filmové hudby s jeho synem Adamem Klemensem a máme to nastavené tak, že mu pošlu vždycky pár dní před natáčením partituru, aby mi dal nějaký feedback.
A co ten opačný pól, tedy elektronika?
Elektronický soundtrack jsem udělal tak, že jsem si koupil program logic a první tři dny jsem „bádal“, jak říkáš, to znamená, že jsem si udělal asi dvacet stop různých zvuků, které mě bavily, a z toho jsem ten soundtrack sestavil. Ale to ve skutečnosti není žádné badatelství. Samozřejmě, kdybych nemusel vedle toho pracovat a vydělávat, tak bych se možná tím badatelem stal, asi by mě bavilo odvést ráno děti do školy a pak se zavřít do studia a dělat něco s hudbou. Moc rád se učím, objevuju nové možnosti, překonávám překážky. A vlastně využívám určitou drzost dělat něco, co vlastně neumím. Což souvisí i s tím, že hraju na spoustu nástrojů, jak jsi říkal. Já na ně totiž vlastně na všechny hraju blbě. Vzdělání mám jen na tu kytaru, na kterou ale nemám čas cvičit, a navíc mám v kapele Pepu Štěpánka, kytaristu z úplně jiné ligy, než jsem já. Takže když hrajeme spolu, já si vymýšlím ty úplně nejzákladnější party, ale to vrstvení a ta genialita vychází z úplně jiných hráčských rukou. Ale zároveň mě baví si vzít do ruky třeba harfu a zahrát něco na harfu. Protože čekám, co se stane a jestli to půjde použít. Proč ne? Takhle to zkouším se strunnými nástroji, klávesovými nástroji, trochu perkusemi a bicími. Úplným tabu jsou pro mě jen dechy, tam bych se ztrapnil, protože bych nevydal ani tón.
Když jsi odešel od Sto zvířat, překrylo se to rovnou do vydavatelské činnosti?
Úplně přesně ne, ale bylo to brzo. Od Zvířat jsem odešel v roce 2006 a první jazzové desky jsem vydal v roce 2007. Název Animal Music pochopitelně vychází ze Zvířat, já ostatně na tomhle labelu vydal jejich poslední dvě alba, když jsem ještě byl členem. Ale když jsem odešel, label přestal plnit tuhle funkci. Pak jsem začal učit na Ježkárně takový předmět, kterému jsme říkali pracovně Showbyznys, pozval mě tam Míra Honzák, se kterým jsem se předtím neznal a vykali jsme si. No a tam tehdy studovali Ondra Pivec, Kuba Doležal, Tomáš Hobzek, půlka Vertiga, prostě generace, které tehdy bylo mezi dvaceti a třiceti. A právě tam za mnou přišel Pivec, že má natočenou desku, a když jsem teda z toho showbyznysu, abych mu poradil, kde ji má vydat. Že už je to druhá deska, za první má Anděla a že by chtěl zkusit nějaké velké vydavatelství. Tak jsme udělali průzkum trhu, zjistili jsme, že žádné velké vydavatelství mu ruce zrovna netrhá, a tak jsem řekl, že to tedy vydám já. Sehnal jsem na to nějaké prachy, oprášil jsem label Animal Music, dali jsme to do distribuce Sony Music. No, a už na křtu za mnou přišel Míra Honzák, že chce taky vydat novou desku, pak přišel David Dorůžka… Od alba číslo 2 už dělal obaly Aleš Najbrt a pak už to šlo strašně rychle. Ale byl to pro mě úplně nový svět.
Jazz jsi předtím poslouchal?
Nějaký ano, věděl jsem, kdo je Chick Corea, měl jsem doma desky Milese Davise…
Ale nad rámec běžného posluchače tedy asi ne?
Žádný specialista jsem nebyl a myslím, že nejsem ani dnes. Mám doma hodně desek, poslouchám ECM, vždycky jsem byl fanoušek Pata Methenyho, ale třeba jsem vůbec neznal českou jazzovou scénu. Byl jsem na premiéře Celebration Mass Karla Růžičky, myslím v roce 1993, ale to byl jeden z mála. Větší přehled jsem začal získávat až jako vydavatel. Ale pole jazzu je tak strašně široké, že bych se neodvažoval říct, že jsem specialista.
