Šuranská, Uvira: Rádi si necháváme rušit své kruhy

Letos na jaře spolu začaly koncertovat dvě osobnosti, od kterých bychom společný projekt asi nečekali: držitelka tří Andělů za world music a všestranná houslistka a zpěvačka JITKA ŠURANSKÁ a PETR UVIRA, skvělý kytarista, známý nejen z opavské kapely Ladě. Zajímalo nás, co je ke společnému projektu přivedlo a jak je hraní ve dvojici (případně v trojici s hobojistkou Alžbětou Jamborovou) baví, ale ptáme se i na jejich další kapely a aktivity.

 

Jak se vůbec stalo, že jste začali hrát spolu?

J: Známe se vlastně jen krátce. Já jsem samozřejmě věděla o kapele Ladě, ale ani jako folkloristku, která ujíždí do jiných žánrů, by mě nenapadlo zajít až takhle daleko. Seznámil nás náš společný kamarád Vašek Müller, ředitel festivalu Hradecký slunovrat, a myslím, že udělal dobře. To, kam jsme s Petrem společně hudebně zašli, mě moc baví a inspiruje.

P: Já jsem Jitčino jméno a muziku, kterou dělá, zběžně znal, ale zásadní pro mne byl její sólový koncert na Open Micu v Bruntále, kde mě svou energií smetla ze židle.

 

Ty jsi, Petře, měl někdy blízko k lidové hudbě?

P: Já jsem moravskou lidovou hudbou téměř nezasažen. Na rozdíl od Jitky nepocházím z oblasti, kde je odmala běžné hrát v cimbálkách a udržovat lidovou kulturu v tom tradičním slova smyslu. Jsem z Opavy, tedy z pásma bývalých Sudet, kde byl kontinuální vývoj směsice české, německé a židovské kultury násilně přerušen válkou, respektive následným odsunem a postupným osídlováním pohraničí lidmi z celého Československa a nejen z něj. Já jsem duší spíše bigbíťák, ale právě proto mi přišlo zajímavé, že bychom si s Jitkou mohli udělat něco nečekaného, svého. Celé se to ale teprve tvoří a je to dobrodružství.

 

Co vás na tom tedy nejvíc baví?

P: Mě na společném hraní s Jitkou nejvíc baví právě ta vzájemná hudební komunikace a hledání nového tvaru. Hraní v duu je vždycky dost výzva a je víc znát napojení, nebo nenapojení na sebe navzájem. Je to takové křehčí.

J: Mě nejvíc baví, jak Petr hraje. Kdyby mě to nebavilo, tak s ním nespolupracuji. Platí to ale obecně: Pokud se muzikant nenechá inspirovat něčím novým, jednoho dne vyhoří. Petr mi přináší úplně novou inspiraci, nové barvy, má úplně jiný muzikantský přístup. To je obrovská nová energie.

 

V čem je Petr výjimečný jako kytarista?

J: Je to velmi citlivý muzikant, který druhým neleze do zelí a neprosazuje se. Ale zároveň to, co dělá, má koule a dobrý základ.

 

A co je na takové spolupráci nejnáročnější?

P: Původně jsem si myslel, že náročné bude domluvit volný termín, ale to kupodivu dopadlo dobře. Já ani vlastně nevím, co je nejnáročnější. Je to fakt zatím radost.

J: Já si to neumím udělat úplně jednoduché. Vybrala jsem si opět muzikanta, který bydlí ode mne dost daleko. Petr je z Opavy, já žiju v Bělově u Otrokovic. To znamená, že se nemůžeme vídat, kdykoli nás napadne. Všechno se to musí dost organizovat, ale tím se pak i pozná, že nám o ten projekt dost jde. Tvoříme spolu o víkendech a písně skutečně vytváříme spolu. Neposíláme si je, ta hudba vzniká opravdu společně.

 

Jak se navzájem korigujete? Jsou vaše hlasy v projektu rovnocenné?

P: Všechno se teprve tvoří, tedy i to, kdo na co má jaké právo. Zatím jsem nezaregistroval žádný konflikt. Ve chvíli, kdy hrajeme Jitčinu písničku, má asi přirozeně lepší představu o formě i náladě Jitka, a naopak. Ale myslím, že si jeden od druhého rádi necháváme rušit své kruhy. O to vlastně jde.

 

V repertoáru máte například píseň Kleknu k nim od skupiny Ladě. Petr je jejím autorem, ale pro tebe, Jitko, byla nová. Snažila ses napřed naposlouchat původní verzi? A šla jsi jí svou interpretací vstříc, nebo jsi naopak zkusila jít proti ní?

J: Já jsem tu původní verzi ještě neslyšela, a tím pádem proti ní jít nemůžu. Ale i kdybych ji slyšela, snažila bych se najít nový způsob interpretace, protože o to tady jde. Petr by přece nemusel hrát se mnou, kdyby očekával, že ji budu hrát stejně.

 

Podstatnou část vašeho společného repertoáru tvoří lidové písně. Jitko, v čem je to jiné zpívat a hrát s Petrem a s tvým triem?

J: Pokaždé to je jiné, protože nikdy neříkám muzikantům, co by měli hrát. Chci, aby do projektu dali sebe. Jediné, o čem chci rozhodovat, je atmosféra písně, jinak se ráda nechám překvapovat. Všichni muzikanti, se kterými spolupracuji, překvapují moc hezky. To mají společné.

 

Petře, říkal jsi, že folklorem jsi byl téměř nezasažen. Ale vlastně i rocková hudba a potažmo blues, z kterého taky čerpáš, z lidové hudby vycházejí. Cítíš nějaké společné rysy třeba právě mezi blues a moravským folklorem?

P: Hm, necítím se být povolaný na fundovanou odpověď, ale ty se asi ptáš na to, co cítím a vnímám, že? Především vyprávění. Příběhy, balady, oslavu místa, prostě nějaké cílené sdělení. Mnohdy cítím velkou naléhavost, tlak na příjemce bez šance písničku vnímat jako vatu. U obou žánrů existují písničky určené k zábavě, které jsou ale zároveň nějak svíravě melancholické. Pak tam také někdy vnímám jakoby zaklínání, nebudu to umět vyjádřit slovy, ale zvláště v africkém blues je občas voodoo a v moravských baladách je běžné téma uřknutí, uhranutí.

 

Jakou kytaru nebo kytary ve spolupráci s Jitkou používáš? A volíš i nějaké efekty?

P: No, zatím kombinuju elektrickou a akustickou kytaru. Nijak výrazně zatím neefektuju, nepoužívám skoro žádné krabice, jsem zpočátku takový jakoby opatrnější. Vlastně je to pořád otevřené a hledám nějakou zajímavou kombinaci s Jitčinými houslemi a zpěvem. Časem asi budu trochu odvážnější.

 

Jako host s vámi vystupuje hobojistka Alžběta Jamborová. Proč právě hoboj?

J: Spolupráce s Alžbětou, která je první hobojistkou Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, vznikla původně z jiných než hudebních důvodů. Jsme dlouholeté přítelkyně. Předtím, než vystoupila 2. března na naší premiéře v Hradci nad Moravicí, měla Alžběta zdravotní problémy, byla na nemocenské a na hoboj nehrála skoro deset měsíců. Dokonce to vypadalo, že hoboj už možná ani nevezme do ruky. A já jsem si říkala, že jí to udělá dobře, když si s námi zahraje. A taky že ano. Mimochodem 1. dubna Alžběta znovu nastoupila do filharmonie.

 

Petře, jedním z tvých učitelů byl ostravský houslista Richard Kroczek a teď tedy hraješ s houslistkou Jitkou. Měl jsi nebo máš další oblíbené houslisty?

P: Richard byl dost svéráz, ale skvělý. Jako pedagog byl dost nonkonformní, šel po podstatě. Hrál jednoduše a krásně. Bohužel jsem toho moc nepochytil a jazzové standardy hraju tak nějak prkenně. Jinak jsem houslisty nikdy výrazně nesledoval. Nedávno mi ale Jitka pouštěla Caseyho Driessena a byl jsem dost pif paf.

 

Jitko, máš ty nějaké oblíbené kytaristy? Byla ti kytara, nástroj, který k moravskému folkloru moc nepatří, někdy blízká?

J: Mám ráda Honzu Žambocha nebo Norbiho Kovácse, ale nedá se říct, že bych někdy snila o spolupráci s kytaristou. Až Petr mi ukázal, jak moc může lidové písni zvuk kytary slušet.

 

Jak to, Petře, vlastně teď vypadá se skupinou Ladě? Na webových stránkách máte poslední zprávu z loňského listopadu o zrušení koncertů ze zdravotních důvodů a pak už nic…

P: Ano, zpěvák Michael Kubesa měl trochu životní trable, což se pochopitelně promítlo i na jeho zdraví. Takže máme zdravotní pauzu. Ladě jsou zvláštní a pro mne samozřejmě zásadní kapela. Všichni jsme vždycky cítili, jak je to silné, nikdo nikdy nepochyboval o smyslu toho, co děláme, nikdo nikam neodcházel. Kapela si to na pódiu vždycky moc užívá a navíc jsme kámoši. Nemáme ponorky, leda občasné konflikty v pochopitelných i méně pochopitelných situacích. Přesto tu skupinu provází jakási lenost, strnulost a neochota dělat některé věci, které jsou dnes pro nějaký funkční model kapely možná nezbytné. Ladě nedělají self promo, neobjíždí workshopy a showcasy, abychom se dozvěděli, jak se to správně dělá… Nechci nějak snižovat význam téhle práce, ale v téhle konkrétní kapele nemá cenu v tomhle směru tlačit na pilu. Zároveň si nemyslím, že pokud kapela tohle z nějakého důvodu nezvládá, že by neměla právo na existenci nebo třeba zájem ze strany posluchačů či promotérů. Občas to vypadá, že existuje jen jeden způsob, jak mít kapelu a dělat muziku. Rozumím tomu, že to jsou částečně spojené nádoby obecně se zájmem o kapelu, s frekvencí koncertů a možná nakonec i výši honorářů a obecně úspěchem kapely jako firmy. Jen prostě někde to jde a jinde ne a naprosto nic to ale nevypovídá o tom, jestli jsou ty písničky dobré nebo ne. To je téma na delší rozpravu. Ale abych ti odpověděl na otázku, máme zablokovaný termín studia v létě, máme napsaných pár nových písniček, a tak se pokusíme něco udělat. Sám jsem dost zvědavý. Jak nás znám, příští rok by mohla být deska. Možná.

 

V roce 2016 jsi natočil čtyřpísňové EP se svou další kapelou Heimat. Co pro tebe osobně tato kapela znamená?

P: Kapela Heimat vznikla tak trochu od stolu. Chtěl jsem si vyzkoušet psát písničky, ovšem bez textů, které vlastně ani nepíšu, a tak se budu muset vyjádřit jinak. Je pro mě těžké tam sdělení nějak dostat, narážím na své vlastní limity a často se to nedaří. Kapela Heimat je spojení afrických rytmů, synťákových basů a ploch, dlouhých jazzových sól na saxofon a jednoduché bigbítové kytary. Tím trochu provokativním názvem, který znamená vlast, domov, jsem chtěl sdělit, že hudebně je nám domovem právě ta různorodost. Samozřejmě v limitech toho, co umíme zahrát. Pro mě byla devadesátá a částečně i nultá léta fascinující právě díky objevování jiných kultur. Dnes zní označení multikulti už dost pejorativně a neustále se mluví o tom, že je přece nad slunce jasné, že tenhle koncept soužití různých kultur v Evropě selhal. Já nevím, nechci zjednodušovat, možná jsem jenom naiva, ale vždyť přece tohle mísení různých přístupů k žití a smrti bylo v Evropě odjakživa, ne? A co je hlavní, ne nutně konfliktní. Já jsem prostě takový zastydlý kosmopolita. Jinak, když ses předtím ptal na můj vztah k lidové hudbě, tak snad to nebude znít jako nějaká svatokrádež, ale znám mnohem víc tradičních muzikantů a kapel ze Skandinávie než z Moravy. Jako mladíček jsem díky pořadům Petra Dorůžky, letním návštěvám a jiným citovým faktorům severské lidové hudbě na několik let úplně propadl.

 

V poslední době jsem tě zaregistroval také jako hosta skupiny Květy v jejím projektu YM – v pásmu country písní Martina Kyšperského. Je podle tebe tento projekt životaschopný? V čem je síla Martinových country písniček?

P: Jestli je životaschopný obchodně nebo jak to říct, to nedokážu posoudit. Známe se s Martinem poměrně krátce, ale řekl bych, že věci dotahuje do konce a o celý projekt se hezky stará. Pokud se jedná o obsah těch písniček, tak i přes evidentní nadsázku až možná místy i lehkou parodii jsou to často jemné a křehké věci. Jemu prostě skoro vždycky vyleze nějaká hezká pointa a další významy, často zabalené do hezké atmosféry. Tím mi trochu připomíná Radka Pastrňáka. Ale celá ta parta Květy je skvělá. Musím říct, že mě to trochu nečekaně baví.

 

Jitko, ty se teď můžeš těšit ze svého už třetího Anděla, kterého jsi dostala spolu s Marianem Friedlem a dalšími tvůrci pásma Beránci a vlci. Jaký je to pocit? Čekala jsi, že v rozšířené kategorii Folk (do které nově patří i world music) uspějete?

J: Naše kategorie byla nabitá skvělými deskami skvělých interpretů, takže si Anděla moc vážíme. Úspěch přeji hlavně autorovi našeho projektu Marianu Friedlovi, je dobře, že si jeho schopností všimne více lidí.

 

Beránci a vlci měli koncertní premiéru loni na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Letos se chystají další koncerty. Kde se s vámi můžeme vidět?

 

J: Bude to 30. června na festivalu Hradecký slunovrat, 18. července na Colours of Ostrava, 26. července v rámci festivalu Jazz ve městě ve Frýdku-Místku a 4. srpna ve Frenštátě pod Radhoštěm na Horečkách v rámci Svátku dřeva.

 

Jak se vůbec na propojení žánrů od jazzu po folklor na albu Beránci a vlci díváš s odstupem více než roku po vydání desky? V čem je podle tebe její největší síla?

J: Můj názor je, že tato fúze je neskutečně přirozená. Její síla je v jejím autorovi. Marian Friedl je výjimečný tím, že bytostně žije jak tradiční hudbou v její nejčistší podobě, tak jazzem. Na desce je to slyšet. Nic na ní není umělé ani vykonstruované.

 

Jitko, na Folkových prázdninách v Náměšti jsi byla také u projektů jako Tři hlasy, Tři niněry nebo Struny nad Oslavou. Chystáš s dramaturgem festivalu Michalem Schmidtem na letošek něco podobného?

J: Ano, letošní projekt má téma Perkuse a hlasy. Inspirace přišla v Budapešti. Zamilovala jsem se do hry maďarského perkusisty Kornéla Horvátha, který spolupracuje se zpěvačkou Irén Lovász, a nápad byl na světě. Zjistili jsme, že brazilský perkusista Adriano Adewale spolupracuje rovněž s vynikající zpěvačkou Emilií Mårtensson a jako třetí do party přijede zpěvačka Monica Akihary, která spolupracuje s perkusistou I Made Subandim z Bali.

 

Prozraďte na závěr, jak by měl pokračovat váš společný projekt? Přemýšlíte už třeba o albu?

P: Měl by pokračovat s vnitřní radostí a energií jako doteď. Album rádi, ale myslím, že zatím není důvod. Myslím, že by bylo fajn to ještě někam posunout před deskou.

J: Ano, album bude, ale všechno má svůj čas. Je dobré nejprve najít to nejlepší, co můžeme právě my dva vytvořit. Společný čas při zkoušení a na jevišti je teď dobrým tmelícím prvkem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *