Bývaly časy, když se na české písničkářské scéně řeklo „harmonikář“, následná otázka zněla: „Koubek nebo Čert?“ V novém tisíciletí se ovšem těch, kteří se zamilovali do možností nástroje s měchem, vyrojil celý zástup. „Akordeon je mi varhanami, houslemi, flétnou, basou, sborem, bicími, plícemi…,“ shrnuje nenápadný brněnský samorost své důvody, proč si ho vybral on. „Harmonika se mi nejdřív nelíbila. Až když jsem viděl na televizi Moskva akordeonový orchestr, její vyjadřovací schopnosti mě uchvátily a já zatoužil na tento nástroj hrát.“
Ačkoli aktuálně vydal Radim Babák (shoda jména i příjmení s respektovaným designerem a architektem je čistě náhodná) teprve své druhé sólové album, cesta k němu byla dlouhá. Začínal v industriální kapele, ale ihned poté došlo na pozoruhodné kvarteto Lippany, které se úspěšně blýsklo na jednom z prvních ročníků Malé Alternativy, a které bývá dnes nejčastěji zmiňováno kvůli tomu, že zde začínala i cellistka Dorota Barová. Ještě než se ale rozpadlo, už to doslova jelo: Čvachtavý lachtan, kde obsluhoval vedle harmoniky i klávesy, elektroakustický Pařez, později Česnekový hlavy, Čočka, o které znalec tuzemského podzemí Josef Jindrák říkává, že jde o ten nejryzejší a nejautentičtější underground, nebo volné sdružení Ťovajs a spol., zaměřené na zhudebňování poezie Ivana Blatného, Ivana Diviše či Milana Kocha. Členem mnohých z nich je paralelně dodnes. Ve Čvachtavém lachtanovi, se kterým později nahrál i album Jsi orkneyské víno, společný projekt s básníkem J. E. Fričem, se potkal s Tomášem Vtípilem. S dnes stále citovanějším producentem, skladatelem filmové hudby a členem hned několika kapel v čele s DG 307, vytvořili v roce 1999 pozoruhodné duo [che], které bez snah se jakkoli proslavit, s přestávkami funguje až do současnosti. „Nějakou dobu s námi hrával i Martin Evžen Kyšperský z Květů. V [che] máme s Tomášem prostor pro svobodné hudební experimenty a improvizace. Je to kapela, ve které hraji nejdéle a považuji ji za špičku z toho, v čem jsem kdy hrál a hraji.“ Ale nebyly jen kapely; pro Divadlo Facka napsal několik písní, v Divadle v Karanténě kromě hudby i hrál, pro Pohybové studio Cyranovy boty, které vidělo i třeba italské publikum, působil jako doprovodný muzikant a s Divadlem Líšeň jako autor i loutkoherec projel doslova celou Evropu. Vedle kapel a divadel tu ale vždy byly i sólové aktivity. „Intenzivněji jsem se začal zabývat hudbou, abych doprovodil své básnické texty. Kapely přišly, aby bylo mé hudební putování veselejší a méně osamělé, také mě samozřejmě obohatily o různé tvůrčí přístupy a postupy.“ Nejčastěji se pohybuje na místech i akcích, které se odehrávají mimo zájem mainstreamu, ale jak sám zdůrazňuje, za striktně undergroundového se nepovažuje. „Underground chápu jako kulturu, která je vzdálena od oficiálních struktur a tlaku na serióznost a která nezohledňuje společenský, umělecký či finanční efekt. Z toho plynoucí značná svoboda zvyšuje šance na autentický projev. Paradoxně je ‚kovaný‘ underground značně konzervativní, takže staví mantinely tam, kde jsou vlastně absurdní,“ definuje až překvapivě přesně a bez obalu.
Jeho sólová tvorba je poetická, často melancholicky teskná, nezastírá hledání, netouží po vybroušené dokonalosti. Spíše než „hitmakerům“ Koubkovi či Radůze je hudebně příbuzná tomu, co lze slýchat od Sylvie Krobové, Jany Vébrové či Terezie Palkové, zatímco textově si rád hraje podobně, jako třeba Jiří Konvrzek. První album vydal v roce 2005, to druhé, s logopedickým názvem Tutepeto, se objevilo až počátkem tohoto roku a pokřtěno bude 8. dubna v pražské Malostranské besedě. Pro jeho nahrání se autor zavřel na opuštěnou chatu a velmi volným tempem si ho i bez dohledu zkušených zvukařů či producenta, ale také bez jakýchkoli hostů sám nahrál. Nabízí syrový záznam, ze kterého lze zaslechnout i chyby a nedokonalosti, a který následně Tomáš Vtípil pouze ošetřil profesionálním masteringem. „Jde o průřez dosavadní tvorbou. Debut O chuti do života byl více existenciální. Na novém albu je akcentováno téma lásky a partnerských vztahů, kterému jsem se snažil vždy poněkud vyhýbat, ale ono mě přesto neustále pronásledovalo a vynucovalo zpracování. Alespoň jsem tam vložil nadsázku či ironii.“ Na albu se vedle akordeonu doprovází i na kytaru a ukulele, čím může zaujmout je především autenticita a samorostlý přístup.
Radim Babák i po letech zůstává ve stínu slavnějších. A to přestože má za sebou stovky koncertů, a vidět ho mohlo i publikum festivalů Open Air Trutnov, Krákor, Mišmaš, Boskovice nebo to, které navštívilo Měsíc autorského čtení. Sám si prý cení hraní v podhradí v Polici u Jemnice, které uváděl Ivan Martin Jirous, který ho pak doporučil ke společnému hraní Vaškovi Koubkovi. S Tomášem Vtípilem také jezdili do klubů v Rumunsku. „Nedávno jsem hrál na mezinárodním festivalu Eat eat eat – Küche und Kultur v Lipsku jako zástupce brněnského hudebního světa,“ směje se.
A cože to obdivovateli Johna Cage, Franka Zappy a všech, kteří mají svobodného ducha, vlastně tepe v názvu jeho aktuální desky? „Tepe to v srdci, tepe to v hlavě, tepe to na silnici i v zácpách – stačí si všimnout naběhlých žil, těch, co jsou tou zácpou. Lidé se tepou navzájem, tepe to v Teplicích i v Lednici, tepe to jako zlatník, který si nevšiml jiného materiálu, tepe to v naději, že to nedotepe, i když to bude vypadat, že jsme dotepali.“