Je dobré slavit výročí. Ralph Towner vydal první album pro sólovou kytaru Diary v roce 1973. Průběžně se k sólovým nahrávkám vracel (Solo Concert 1979, Ana 1997, Anthem 2001, Time Line 2006, My Foolisth Heart 2017) a ani po půl století svoji invenci v rámci náročného formátu nevyčerpal. S odzbrojující upřímností prozradil jeden z důvodů, proč se mu to povedlo. Důvod nijak překvapivý, dělá to tak přece každý, ale vyjádřil věc nádherně: „Moje sólové nahrávky vždy zahrnují původní kompozice, které ovšem zase obsahují stopy práce skladatelů, kteří mě v průběhu těch let ovlivnili. Abych jich pár vyjmenoval, například George Gershwin, John Coltrane, John Dowland, Bill Evans… V průběhu let jsem jejich vliv po svém adaptoval a upravoval, až zdroje přestaly být rozpoznatelné a já dorazil, aniž bych si toho sám všiml, k vlastnímu idiomu.“ Není třeba dodávat, že k přetavení odkazů géniů do opravdu vlastního idiomu je třeba génia. Tohle slovo se sice nadužívá, ale Towner jím je.
At First Light nabízí další vhled do uvedeného receptu díky předělávkám muzikálových melodií Little Old Lady a Make Someone Happy i irské odrhovačky Danny Boy. Towner dokázal hodit otřepané nápěvy do neotřepaných podob, dokonale souznících s převahou nových autorských kusů. Postupy renesanční, soudobé, všelijak lidové i jazzové tu nerozpoznatelně splývají v jediný tvar. Ten je naopak okamžitě rozpoznatelný. Townerův. Kytarista navíc dokáže podobně posouvat i sama sebe, jak dosvědčuje úprava skladby Guitarra Picante, kterou původně nahrál s kompletním Oregonem na album Always, Never, And Forever (1991). K tomu přidejme rozevlátou eleganci Flow, ornamentální krásu Ubi Sunt či obrazotvornost titulní skladby, pableskující jako ony první sluneční paprsky.
Po vystoupení na Bohemia Jazz Festu 2019 se po dotazu jednoho nejmenovaného pořadatele Towner nechal slyšet, že „už nejraději hraje jen sám“. I kdyby to tak zůstalo, oposlouchání nehrozí.