Randy Newman (nar. 1944) je u nás pravděpodobně nepříliš známým, nicméně prvoligovým americkým židovským hudebním umělcem hned ve dvou zcela odlišných žánrech – jednak intelektuálsky pronikavé a lakonicky podané sžíravé politické písňové satiry pro opravdové fajnšmekry, a jednak Oscarem a nesčetnými nominacemi na cenu Emmy ověnčeným autorem filmové hudby a textů písní pro (chytřejší) Hollywood. Napsal třeba hudební soundtrack pro Formanův snímek Ragtime, stejně jako hudbu a písně všech dílů dětských filmových animací Cars nebo Toy Story z produkce Pixar-Disney Film Studios a jejich frančíz. Je příslušníkem několik generací hvězdně zářícího kalifornského rodinného hudebnicko/filmového klanu (jeho strýcem je slavný komponista a filharmonický dirigent, Alfred Newman).
Robert Hilburn je zase proslulým hudebním kritikem, jehož brilantní styl psaní a vhled do problematiky si sám dobře pamatuji jako jeho zavilý čtenář v druhé polovině jeho působení coby šéfa hudební rubriky listu The Los Angeles Times (1970–2005). Dlužno říci, že setkání těchto dvou, neváhám říci, věci vskutku znalých a inteligentních gigantů, se plnou měrou podepsalo na tomto skvostném díle.
Newman započal svoji kariéru na začátku 70. let jakožto autor hudby pro TV programy. Byla to ale i éra písničkářů (Dylan, Warren Zevon, James Taylor atd.), čemuž neodolal a zkusil se prosadit také jako autorský zpěvák/pianista s velmi nekonvenčním hlasem a ještě podivnějšími texty. Kritici jej milovali, širšímu publiku jeho um teprve musel „dojít“. Ale rané sedmdesátky byly ještě velkoryse permisivní…
V době, kdy Eagles pěli svůj Hotel California, Newman přišel třeba s písní Sail Away, kde tématem je „verbířské“ vábení kapitána otrokářské lodi přistavší v Africe u tamních domorodců a vybízejících je k odjezdu s ním do Ameriky: „V Americe tam dostanete najíst/nebudete muset bosí běhat džunglí jako tady/kde máte nohy dokrvava rozedřený/budete zpívat chválu na Ježíše a dají vám víno k pití/je skvělý být občanem Ameriky…“
Další Newmanovou písňovou klasikou tohoto typu vidění světa, literárně kánonickým prizmatem tzv. nepříliš spolehlivého vypravěče, jsou třeba jeho další proslulé perly jako Vidláci (Rednecks – viz můj český překlad v příloze tohoto článku) nebo Short People, kterýžto song se sice v roce 1977 dostal až na 2. místo singlové hitparády odborného periodika Billboard, ale současně jej odmítly vysílat některé rozhlasové stanice a rovněž na živých koncertech při jeho interpetaci docházelo k fyzickým útokům na publikum i autora ze strany údajně dotčených „lidí malého vzrůstu“ z ulice a jejich uvědomělých zastánců.
Jiným jeho ohromným úspěchem byl song I Love L.A. (1985), kdy videoklip (Newman v něm po městě řídil rudý Cadillac Coupé de Ville Convertible s nápadnou blond kráskou sedící na opěradle zadního sedadla za ním a sekundující mu) rotovalo tehdy snad stokrát denně na MTV, mimo jiné i proto, že to bylo zrovna v době olympijských her konaných v tomto Městě Andělů. Půvab a kumšt Randyho Newmana spočíval ironicky v tom, že se samotný text písně úplně, jak bych to řekl, nedme pýchou „huráá vlastenectví“: „Koukněte tam na ten kopec/pohleďte na ty krásný stromy/Pohleďte na toho vandráka támhle/je na kolenou a leží na zemi/A teď koukněte na ty nádherný ženský/Jim podobný nikde jinde nenajdete/ Já prostě miluju El Ej…“
Poté se začal opět více věnovat filmové hudbě, i když své příznivce tu a tam odměnil dalšími písňovými pop-rockovými perlami. Zmínku si zaslouží jeho úhel pojetí dosavadní historie velmocenského imperialismu (The Great Nations of Europe), dojem z tehdejšího prezidenta George W. Bushe (Big Hat, No Cattle), pocházejícího z Texasu, bohatých mogulů z byznysu zajímajících se o velmi mladé holky (Shame) či urputných TV evangelistů, kteří „tmářsky“ popírají vědecký výzkum (The Great Debate).
Zde bych rád připodotkl, že jistou (ale snad jedinou) slabinkou Hilburnova díla je jeho až možná příliš velkoryse pojatá náklonost pro samotný subjekt své knihy ve snaze o jeho „imakulativní“ nedotknutelnost. Newman není svatoušek. Prošel těžkým heroinovým feťáctvím a příliš morální od něj též nebylo, že svého času opustil svoji první ženu (a dvě děti) pro jistou blonďatou dvacítku z univerzity. Je ale pravda, že s ní, a všemi svými (už několika dalšími) dětmi žije dnes spořádaně a harmonicky.
Říkám to proto, že vyjma nepatrně letmé zmínky o jeho někdejším heroinovém návyku, nic z toho Hilburn nezmiňuje, třebaže faktografickým detailům autor musel očividně věnovat spoustu pozornosti, času a až hnidopišské péče. Což vyplývá z v poznámkovém aparátu zdokumentovaného výčtu konverzací či ověřovacích interview s rozvětvenou rodinou newmanovského klanu.
Newmanovo zatím poslední vydané album písňových balad, řekněme, je titul Dark Matter z roku 2017 na velmi prestižním labelu Nonesuch, který je přístavem takových týpků, jakými jsou Laurie Anderson či Kronos Quartet. Album je náladou ponuré, jak již nasvědčuje jeho samotný název Temná záležitost.
Mě osobně nejvíc fascinuje
