Der Kollege
Jiří Staněk
Dobrý důvod, 2025
Oním kolegou v básnické sbírce není myšlen nikdo jiný než Georg Trakl, expresionistický rakouský básník přelomu devatenáctého a dvacátého století, černá labuť všech, kterým není na světě vždy lehko.
Ta kolegialita není ani trochu metaforická. Trakl se protloukal jako vojenský lékárník a zemřel na předávkování kokainem poté, co propadl hlubokým depresím při ošetřování raněných počínající první světové války.
Básník Jiří Staněk je občanskou profesí lékárník, toho času v šumavských Stachách, kde návštěvník snadno ucítí fén – deprimující podalpský vánek Traklova Salzburgu. Anebo něco podobného.
Trakl zemřel sedmadvacetiletý, ale Jiří Staněk (1957) o smrti píše jako o obecné lidské zkušenosti: „nebudu sám/ kdo bude muset umírat./ Mlád nebo stár to nepočítám./ Protože o budoucnu nevím nic.“ O smrti vlastní rukou, jak k tomu zřejmě v Traklově případě bylo, ví také své: „Nic nevím o tom,/ že mě zabijí výstřelem/ z pistole, budu ji v ruce/ držet já…“
Řada veršů popisuje Traklovy prožitky až literárně-historicky. Básně ostatně obsahují i původní lékárnické receptury z příručky z r. 1891. Zároveň není pochyb, že Staněk sice poeticky podává Traklův zřejmě až příliš blízký vztah k vlastní sestře Gretě, ale emocionalita a sexualita je už jeho vlastní. Vrací se tady ostatně k tématům mnoha svých básní, k touze mladých lidí. K mučivosti vlastního těla. K toužení po někom v době, kdy je všechno ještě nejisté a zranitelné… Staněk ovšem onu rozcitlivělost přenáší i do pozdějšího věku. Píše o tom, jak autor uvnitř zůstává mladý, což je možná neuvěřitelné, ale zcela reálné. Staněk zpracovává zkušenost, kterou Trakl nemohl mít. Oba autory ale sbližuje prožitek něčeho blízkého – a zároveň nedosažitelného. „Mám ochlupených šestnáct,“ konstatuje Staněk.
A když dodává: „Jsem vyjevené zjevení, anděl/ v lékárně U anděla, myslím/ že vím, jak se to dělá,“ lze mu stoprocentně věřit. Že na to má recept – tedy na medikamenty. Životní tíhu váží na lékárnických vahách a ve verších přiznává, jak závratně komplikované je vypořádat se s ní.
Pejskaři
Richard Erml
65. pole, 2024
Titul prózy spisovatele, divadelního kritika, publicisty a scenáristy je přesný i zavádějící. Text prosycuje empaticky popisované chování psů v sepjetí s jejich pány – zároveň jde ale o příběh jedné pražské čtvrti, jedné složitě pojmenovatelné doby, a čtyř nepravděpodobných kamarádů.
Ten, z jehož perspektivy jsou příběhy vyprávěny, rezignovaný novinář Martin, popisuje s pochopením i odstupem příběhy tří svých přátel, pejskařů z Libně. A zároveň těch, kterým se v životě dvakrát nevedlo: bydlí ve zralém věku v zahradní chatce, v domovnickém bytě, s matkou. Éra covidová přešla do času ruské války na Ukrajině. Děje se historie – a odehrávají se historky. Až jednou bude někdo pátrat o proměnách společenských nálad, v Ermlově próze je bude mít jako na dlani. Martinovi přátelé mají v názoru na podporu napadené země jasno, ovšem celkově se pohybují v bezčasí „libeňských Oblomovů“. Se svými psy obrážejí přesně určené okolí Elsnicova náměstí, Löwitova mlýna, Rokytky a hospody Meteor. Erml přesvědčivě popisuje zamlklé přátelství chlapů, kteří sice ocení každou novou historku, ale jinak se těší z toho, že si navzájem nemusí nic vysvětlovat.
Což ovšem neplatí pro jejich okolí. Řeší se tedy postupné manželské odcizení, stejně jako soužití s matkou s radikálně odlišnými politickými názory, s agresivním majitelem domu… Martin je z nich ten objektivně nejúspěšnější a nejšťastnější, ale i tak se ho zmocňují notné pochyby nad vlastním životem.
Nenápadná próza obsahuje víc, než na první pohled přináší. Je dobová i nadčasová, „pejskařská“ i literární. Autor dovede pracovat s náznakem, s vytvářením atmosféry. R. Erml ostatně již před lety vydal Libeňský román, kde podstatnou roli hrají psi, byť šlo o vícehlasý příběh z budoucnosti. Psi v něm ale také oproti lidskému světu představovali něco spolehlivého. Věnoval se také tématu Tibetu, který po svém zpracoval v dalších knihách.
Pejskaři jsou návratem z velkého světa do malého. Zdánlivě průzračným vyprávěním o životním bilancování, o odkládaných rozhodnutích, o tom, jak si nemůžeme pomoci. Erml zároveň nabízí vzhled do „mužského“ uvažování, tedy hledání smyslu, které může vypadat jako rezignovaná zaťatost. Místopisnou rovinu poskytují citace ze spisu libeňského pamětníka, který čte novinář Martin, aby pátral po uplývání času a po tom, co zbývá. Což je jedno z hlavních témat Pejskařů.