Název, na samém začátku před koncertem jednoduše plácnutý do vody, není úplně přesný: je jich pouze dvanáct. Anglicky, německy a francouzsky zpívající volnomyšlenkářská, v sestavě za šestnáct let existence proměnná kapela s banjem, dechy, ukulele, akordeonem nebo harmoniem hraje „berlínský styl“: weillovský kabaret, romský dechno Balkán, cajun, francouzský šanson, klezmer, folkrock, blues i pop; vlastně co je napadne a všemu prý není do budoucna konec. Rozpor mezi částečně undergroundovým statutem a velmi vstřícnou hudbou řvoucí jako tygr po okamžitém docenění každým, teď, hned a tady neměli berlínští Hippíci donedávna uzavřený. Štěstím obrečené koncerty, třeba ten v pařížské Olympii, spolupráce s Markem Ribotem, přízeň vlivného dýdžeje Charlieho Gilletta z radia BBC i amerického magazínu Rolling Stone (přejmenoval je na Grateful Dead world music) jim nestály za větší úsilí podbízet se na trhu. Jako by si skupina vzniklá na ulici stylem „přijďte všichni a vezměte s sebou nástroje“ hodlala cestu k úspěchu odžívat co nejdéle. K její smůle to dál nešlo: předchozí album El Dorado bylo tak moc dobré, že se 17 Hippies dostali do „mezinárodních řečí“ aniž by pro to jenom hnuli prstem. I na festival WOMAD je prý museli dotlačit. Na americkém turné ale vydělali: nabídl se jim producent DJ Foster, v jehož pracovní knížce najdeme Ribota, Patty Griffin, T Bone Burnetta, Calexico – a to, prosím, vybráno namátkou. Poprvé přinutil 17 Hippies k systematičtější práci ve studiu. Album natáčeli od letošního února, tedy nejdéle co pamatují. Bizarní skladatelský eklekticismus a divení se, čeho je německá skupina (zdůrazněno německá!) schopna, přetrvává. Jisté zklidnění a znostalgičtění nových skladeb hudbu Hippíků ale staví do nového kontextu: vyzrálého, zvukově sofistikovanějšího, melodicky „líbivějšího“, posmutnělejšího. Christopher Blenkinsop z toho v klenuté skladbě Across Waters vyšel třeba jako žák Leonarda Cohena. Šansonově kabaretní Ton Étrangere francouzsky zpívající akordeonistky Kiki Sauer utíká s banjem a darboukou k alternativní country s aspirací na vrchol alba. V německém dialektu hessia Dirkem Trageserem podaná Biese Bouwe se překlápí z Balkánu (inspirací byl údajně albánský lidový tanec) k Arábii, Jolie Filles složila rozesmátá Kiki určitě nad ránem v Paříži.
„My jsme nechtěli jet na moře, moje milá. My jen uháněli pryč, ať se stane cokoliv. Nechali jsme naši loď volně plout na tajemném moři snů, nastavili plachty větru a nechali svět míjet kolem sebe,“ folkaří v Lazy Friends & Promises po dylanovsku leader skupiny Christopher Blenkinsop a následuje Gimme Dat Harp Boy od Cpt.Beefhearta: „písničkově“ zklidněná verze s dechy a neodbytným myšlením na Nicka Cavea v jazzovém klubu. Osamělá instrumentálka Singapore s arabskými smyčci, klezmer klarinetem Antje Henkel a banjem budiž jejich koncertním trhákem.
Doporučuji, třikrát tohle album každému doporučuji.
Hipster, 2011, 49:43