Setkání tvorby Agon Orchestra a Ivana Martina Jirouse bylo šťastné. Podobně jako u ,antipodbízivé‘ tvorby Agonu, i Jirousova poezie v sobě nese nechuť prezentovat realitu růžově, jako cosi příjemného či povznášejícího. Svého příjemce vtahuje do neradostných zážitků a předává mu otisk bolestných zkušeností autora, které mu nadělil režim, který ho kvůli jeho svobodomilovnosti tak nenáviděl, a ve kterém strávil většinu života. Na společném albu, pojmenovaném po téměř dvanáctisetstránkovém souhrnu Jirousovy poezie MAGOROVA SUMMA (Guerilla, 2009, 49:11) tak došlo k vzácnému souznění, které podobně jako kniha sama snad může alespoň trochu napomoci ke změně komunisty vytvořeného, většině národa důsledně naočkovaného, a bohužel dodnes přetrvávajícího pohledu na Jirouse, jednoho z největších českých básníků posledních let, jako představitele spodiny, alkoholického výtržníka a nepřizpůsobivého asociála.
Jestliže úvod nahrávky ještě místy trpí přílišnou akademičností (v technicky dokonalém zpěvu hostující Gabriely Vermelho například zcela zaniká obsah zpívaných slov), v následujícím vrcholu celého alba, Acherově skladbě Fantasmagoratorium vybuchne naplno síla spojení originálního podání Agonu a Jirousových nadčasových textů, plných ironie i naštvanosti. Skladba stavbou ne nepodobná plastikovskému Nebo jití jest hospodinovo je pak vzápětí vystřídána až rockově energickou smrští smyčců v následující skladbě Magor. Výrazné melodie ovšem slouží textu, pokorné autorově recitaci a podporuje všudypřítomnou vzrušující atmosféru dobrodružství, neodhadnutelně se ubírajícího vpřed. Koncentrace, s jakou Acher, Kofroň, Nejtek a Ivanovič napěchovali materiál množstvím pestrých motivů i nápaditých zvuků, ve kterých opakovaně je co objevovat, bere dech. Jestliže nemalé množství pokusů o zhudebňování poezie končí u hudebního podbarvení, které jen ustrašeně nábožně vzhlíží k oslavované textové předloze, zde dochází nejen k vyrovnanému partnerství obou složek, ale k vzácné symbióze a vzájemnému ovlivňování se i podpoře. Je paradoxem, že se podobné pocty Jirousově tvorbě dostalo zrovna od Agonu, a nikoliv od českého ,androše‘, například některého z plastikovských hudebních souputníků, případně jejich následovníků a epigonů. Ale když si vezmu, jak na tom většina z nich při svém živoření z minulosti dnes hudebně je, vlastně je to asi dobře.
