Al-Yaman patří na tuzemské scéně world music k těm zajímavějším. Neorientuje se na nejprofláknutější styly jako je balkánská hudba a nepokouší se za každou cenu napodobovat exotický folklór. Arabský zpěv Ashwaq a orientální motivy dávají hudbě nezaměnitelný charakter. Al-Yaman se jej navíc snaží uplatnit v rámci moderně pojaté hybné hudby, v níž se mísí prvky world music, popu, rocku i dubu.
Tady je však jisté úskalí – místy převáží onen nejjednodušší přístup k fúzi, kdy se arabská melodika nasadí na pevný rytmus a připraví se tak o aditivní způsob, kdy se melodie prodlužuje podle potřeby textu. Výsledkem je hudba svádějící k tanci, okořeněná orientálními motivy a ne integrální propojení přístupů. Ne že by však mnozí představitelé arabského popu nedělali totéž. A nutno podotknout, že Al-Yaman to i na novém albu INSANYYA (Indies Scope, 2010, 66:31) zvládají na výtečnou, hybné Saarab i rychlé Risalah skoro všechny strhne k tanci.
Al-Yaman se přitom nedrží jen jednoho pojetí. Omnia se nese v duchu dubu a Makhatir má zase blíž k elektronickému rocku stříknutému EBM. Al-Yaman však má na víc. První část Qudum al Rasul má onu imaginativní atmosféru, jakou člověk očekává od směsi arabské hudby se západní. Hluboké tóny perkusí a podmanivá elektronika vytváří náladu plnou tajemství, bohužel v druhé půlce se arabská lidová změní v hybnou taneční skladbu s chrleným rapem Turnera Harrisona. Možná to na tanečním parketu zabere, ovšem kouzlo se trochu vytrácí. Bohužel kapela nedokáže udržet náladu, kterou vytvoří, což ukazuje i následující Lazan. Ten sice nepřeválcuje hybný rytmus, ale příliš pompézní aranžmá. I gradující titulní Insanyya ukazuje, že čím střídmější aranžmá jsou, tím je silnější výsledný dojem. Lépe taky vynikne zajímavý hlas Ashwaq, která je velmi přesvědčivá zejména v nižších polohách.
Jistá přeplácanost je největším problémem. Al-esh, který se postaral o aranžmá a samply a hraje na klávesy, by měl občas ubrat, což ukazuje i závěrečná Ethnic Sessions. Zpěv je působivý, ale s postupným zahušťováním doprovodu se trochu vytrácí, zejména když je akcentován rytmus. Navíc ,kosmické‘ zvuky, které působí v úvodním Si-raa předznamenávajícím charakter desky zajímavě, jsou už na konci desky trochu oposlouchané. A ještě více vadí fanfárovité začátky refrénů. U těch už lze mluvit o profláknutém klišé, ovšem těžko se jich zbavit, když Al-esh je současně producentem.
Jak už bylo řečeno, Al-Yaman sice představují to zajímavější na scéně tuzemské world music, bohužel se však vydali cestou nejmenšího odporu. Možná jim to přinese více posluchačů, ale současně to nivelizuje jejich hudbu.
