Zatímco táta Martin Carthy slavil sedmdesátiny a máma Norma Waterson měla v nemocnici málem na kahánku, dcera, aby se z toho prý nezbláznila, s několikatýdenní dcerou Izzy na klíně natáčela „životopisné“ album. Je chronologickým shrnutím uplynulé dekády: humorným, jízlivým, posmutnělým a poznamenaným nejednoduchými partnerskými vztahy i politikou. Snad proto název Neptune, i když s vědomím, že „nic nemůže být perfektní, přestože je to psáno ve hvězdách.“ S náladovým rozstřelem potom souvisí žánrová bujarost výborného alba, nasměrovaného zcela mimo území anglického folku, za jehož tlumočnici a ceremoniářku je Eliza Carthy jinak považována (viz například Gift, nesmírně úspěšná loňská společná deska s matkou). Vzpomínky na minulost nicméně dokládají, že pokud to uznala za vhodné, proměnila se už několikrát předtím v kurážnou autorku nekonvenčních písní hledajících podněty klidně i v chytrém popu srostlém s ozvěnami dosavadních spoluprací s Billym Bragem, Transglobal Underground, Paulem Wellerem, Imagined Village, Nickem Cavem nebo Wilco. A pokud někteří vydavatelé nebyli v minulosti ochotni její nevyzpytatelný sklon libovolně přeskakovat z tradice do kabaretu, reggae, soulu, swingu, hip hopu, jazzu, burlesek a rocku vydýchat, tentokrát jakékoliv kompromisy odmítla. Své třetí autorské album, kdy na obalu sedí v obří paruce evokující rokoko, vypravila do světa na vlastním labelu Hem Hem. Se spoluproducentem Davem Wahem, rockerem ze skupiny Hotbox.
Tak jako nikdy ráno neodhadnete, co Eliza udělá večer, na jistotu, že kolem sebe vždy seskupí parádní, s jejími představami kompaktní kapelu, si ale můžete stoprocentně vsadit. Klavírista, klávesista a akordeonista Phil Alexander je leadrem skotské folk-klezmerové skupiny Moishe’s Bagel, Willy Molleson patří k anglické bubenické špičce, cellistku Bethany Porter respektují moderní folkaři i Peter G a briel a kontrabasistka Emma Smith dnes s největší pravděpodobností nemá na Britských ostrovech konkurenci, o čemž ví Damon Albarn, Mike Oldfield, David Sylvian nebo Tony Allen. Jestliže pamětníkům přijdou některé skladby Neptune ze stejného rozparáděného těsta jako „folkdechno“ Brass Monkey, ať to připíší na vrub přítomnosti anarchistického Orkestra del Sol z Edinburghu.
Excelentní houslistce a vůbec ne špatné kytaristce Elize stále pracuje hlas: těžká astmatička po dvou porodech sexy zvábněla, získala na drsnosti a patině, s níž se suverénně prohání ve výškách, aniž byste jí hádali šestatřicet. Nejromantičtější a přitom nejnaléhavější je Eliza v rozmáchlé skladbě Write A Letter. Hrají v ní všichni muzikanti, s přesvědčením o jasné albové jedničce a kdoví, jestli jedné z nej nej skladeb, co kdy Eliza napsala; i když, pravda, soulová Revolution není o nic méně nádherná. V Blood On My Boots zpívá o tom, jak pila šampaňské s Jerrym Springerem. Podle všeho nikoliv v televizní talkshow, ale v salonu na divokém Západě, se šramlem, z přemíry zážitků nerozhodnutým, jestli to otočit na pláž k Beach Boys nebo do New Orleans za jazzovými kutálkami. V beatlesáckém skáčku Monkey si to vyřizuje s chlapy: „Přála bych si být zase svobodná.“ A rozčarování stupňuje Romeo, rozmáchlá píseň jak z amerického muzikálu: „Je tlustý, smrdí od whisky a dokonce i když spí, nemám s ním pocit bezpečí.“
Ve War se tleská jako ve flamenku a s dechovou sekcí se nacházíme v tropical baru. Britain Is A Car Park míří na politiky: „Všude samý asfalt, takže se nedivte, že všichni utečeme do Španělska a necháme vám tu svoje auta.“ Elizu Carthy počastovali už tolika superlativy, že by musela nosit svatozář. Herec, komediant a spisovatel Stewart Lee prý ale doposlechl Neptune a prohlásil: „Žádný Mesiáš, ale obyčejná rozpustilá holka.“
Eliza Carthy: Neptune
Hem Hem Records, 2011, 50:29