Jaromír Honzák feat. Sissel Vera Pettersen: Blood Sings
Od Jaromíra Honzáka jsme si zvykli očekávat sofistikovaná autorská, s výjimkou drobných epizod instrumentální alba. Samozřejmě pomineme-li projekty, na kterých se podílí jako sideman. Pokud jste předem nevěděli, na čem kontrabasista právě pracuje, asi nastal nejvyšší čas se divit. Divit se potěšeně, nutno hned dodat. Na samém sklonku loňského roku vydaná deska Blood Sings obsahuje převážně úpravy písní Suzanne Vega. Ovšem pod výrazy „úpravy“ či „nová aranžmá“ si musíme dosadit skutečně silný tvůrčí vklad. Tribute alba jazzmanů věnovaná někomu „odjinud“ sice nepředstavují žádné novum. Stačí připomenout ceněný Hancockův titul River: The Joni Letters nebo ve federálních poměrech třeba Lipovu nahrávku Beatles In Blues. Ale pokud se povedou, mohou ve známých písních odhalit když ne nový vesmír, tak minimálně jiný výhled na stejnou realitu.
Vesmír Suzanne Vega viděný Honzákovým teleskopem vypadá, zjednodušeně řečeno, ještě křehčeji, průzračněji, teskněji a – „vznešeněji“. Čímž nemyslím žádnou samolibou hru na umění, ale skutečně povznášející, nezemský dojem. Zatímco Suzanne Vega je žensky citlivou vypravěčkou všelidsky platných příběhů z newyorských ulic, lokálů i domácností, což se neobejde bez pohledů na pavlače, odpadky i kostlivce ve skříních, Honzákovo cítění a následně aranžmá vypichuje čistotu hudební i textové myšlenky. K tomuto dojmu zásadně přispívá i projev norské zpěvačky Sissel Very Pettersen, zdánlivě chladný, ale ve skutečnosti spíš přenášející prožitek na jinou, „obecně melancholickou“ úroveň.
Rozhodně však nečekejme, jak tomu v případech tribute alb jazzmanů obvykle bývá, prosté převedení písní Suzanne Vega do jazzového výraziva. V případě Blood Sings totiž vůbec nejde o jazz, jak je tradičně vnímán. Kdepak jen přihodit víc blue notes, víc jazzově synkopovat rytmiku, rozložit a rozvést nosnou melodii improvizací a ve finále vyšperkovat píseň scatem – nic takového! To by bylo na Honzáka moc schematické. I když na druhé straně ani neposunul hudbu třeba směrem jazzového experimentu, což by určitě bylo zajímavé. Když už bychom měli album žánrově zařadit, tak snad mezi ten nejkultivovanější současný lounge pop. Ale koho by zajímaly škatulky?
Co vlastně Jaromír Honzák s písněmi „udělal“? Opět velmi zjednodušeně řečeno, rytmicky i harmonicky je rozvolnil. Nechal melodie protáhnout záda a letět. Ne nadarmo na obalu CD najdete vytištěný jediný citát z textu Ironbound/Fancy Poultry „backs are cheap and wings are nearly free“ (hřbety jsou levné a křídla skoro zadarmo) a vůbec nevadí, že v písni jde o popis prodeje rozsekaného drůbežího masa. Hudba vyvolává spíš představu křídel andělských. Jen nasadit a skočit. Jak ono rozvolnění funguje, lze nápadně ukázat třeba na příkladu Fifty-Fifty Chance. Původní výrazný rytmus zmizel. Náladu skladby uvedou díky volume pedálu (či podobnému efektu) z nicoty povstávající tiché akordy, přidá se minimalistický motiv piána, se zpěvem nastupuje jakoby pochodový, ale maximálně ztišený virbl a náladu dobarvují mollové vyhrávky na kontrabas smyčcem. Výsledek? Všeobjímající nostalgie.
Netřeba opakovat, jak dobře si umí Honzák vybrat muzikanty, kteří vycítí jeho záměry. V náladotvorných klávesových krajinách mladého hráče Víta Křišťana se potkávají vlivy klasického impresionismu i mehl-dauovských meditací. Všestranný kytarista Josef Štěpánek (Radůza, Xindl X, Petr Linhart…) přistupuje ke hře zásadně jinak než tradicionalisticky, vytváří spíše zvukové závoje. Dostatečně známa je bubenická citlivost a střídmost Łukasze Żyty, který už patří k dlouholetým Honzákovým spolupracovníkům. O Sissel Veře Pettersen byla řeč. Dodejme jen, že krom dokonalé kontroly výrazu dokáže také čarovat s playbackem přidanými vokálními linkami a když si v závěru Solitaire dovolí vzdálený skřek zkreslený elektronikou, působí to pořád málem něžně. Jak intuitivně se všem hrálo dosvědčuje i jediná „autorská“ skladba alba – kolektivní improvizace If You Were In My Music.
Málokdy se stane, aby si posluchač pouštěl coververze se stejnou chutí jako svůj oblíbený originál. Autorovi recenze se to nyní děje právě s Honzákovým albem.
Animal Music, 2012, 46:19