Justin Lavash: 25 Years
Jedni ho znají z mainstage na festivalu United Islands, druzí jako šumperského předskokana bluesové legendy Johnnyho Wintera. Někteří vědí o jeho spolupráci se zpěvačkou Lenkou Dusilovo u na albu Baromantika. Já ho poprvé slyšel tam, kde by se s ním podle mého názoru měl seznámit každý: v přítmí zšeřelého klubu. S přivřenýma očima prorážel svým chraplákem oblaka cigaretového dýmu a bezchybně zvládal vyhrávky, za něž by ho pochválil Davy Graham i Paul Barbarin. Poměrně drsně vyhlížející Bludný Holanďan, pardon, Brit, který se jakýmsi nepochopitelným řízením osudu ocitl v Karlíně. Tak jsem ho poznal a tak se mi zapsal do paměti.
Teď už vím, že Justin Lavash je mnohem víc než jen další z anglicky hovořících hudebníků, kteří hledají štěstí v posluchačsky vstřícnější střední Evropě. Podle mě je originál – ani ne tak bluesman, jako spíš šansoniér se zjevnou náklonností k exotičtějším stylům jako cajun nebo gipsy jazz. Vypravěč, jenž se ale v první řadě stará o zvládnutí techniky. Muzikant tělem a duší, z něhož občas vypadne i textařská perla. Kdybyste mu však chtěli servírovat svoje teorie o tom, že jeho písničky mají kořeny někde v St. Louis a přilehlém okolí, asi by vás přetáhl potěhem. Tenhle samorost je z Londýna, studoval v Liverpoolu a potom zcestoval půlku světa, Karibik nevyjímaje. Teď patří k české scéně – ne, že ho k ní někdo přiřadil, on s ní skutečně splynul a už dávno na ní není pouhým hostem. Cédéčko 25 Years, které nedávno pokřtil, to potvrzuje, a rozhodně ne jen tím, že se po jeho obalu procházejí labutě z pražské náplavky.
Paradoxně právě toto album je ale pro Justina Lavashe nejméně typické. Na předchozích nahrávkách Harder And Harder, Fits And Starts a Slide si jaksepatří osahal všechny žánry, jichž se hodlal zhostit, a nyní konečně začíná experimentovat (nepočítáme- li pokojový hokus pokus Rhythm Glitch z roku 2004). Do jiných dimenzí ho hází také přítomnost vyhraněného producenta Iana Keloského a zdánlivě nečekaných hostů: Lenka Dusilová mu oplácí laskavost duetem v písni Hold On, stavící na kontrastu snových vokálů a úderného rytmu. Klavíristka Beata Hlavenková provzdušňuje „najazzlou“ baladu This Is A Song… Bubeník David Landštof, rovněž svázaný s dámami z Eternal Seekers, ale také s Xindlem X a Ivánem Gutierrezem, pádí jako o závod (to když je v písni Johnny Cashing In třeba navodit náladu starých hitů „muže v černém“) nebo si jen tak užívá jemný déšť metliček (balada Liverpool Rain, evokující poetiku Paula Simona a ještě více Suzanne Vega).
Symbol pětadvaceti let je ústředním tématem nového CD, čemuž odpovídá i pádnost titulního šlágru. Vyberte si, o čem se v něm zpívá: o člověku na cestě, domově, který se proměnil, nebo o hudební scéně, která je vždy jakýmsi soundtrackem životů jedné generace? Pokud je Lavashova hra v písni 25 Years obdivuhodná, potom následující Song ‘N’ Dance Man musí slabší kytaristy uvrhnout do těžkého splínu. Skladatel si zde (chce se mi říct: po liverpoolsku) pohrává s tradicí dechových kapel, pod tím však jede naprosto nestíhatelné vybrnkávání, vhodné ke grilovaným masům z louisianského barbecue. Ry Cooder by zavýskal. Album je výborně namíchané, nálady vyvážené. Když přijde čas na trochu foukací harmoniky, pohotově zaskočí „Open Mike“ Kyselka. Své techno začátky připomene Justin letmým použitím hlasového deformátoru. Jinak ale jeho muzika pevně sedí na bigbítovém zadku. Nezbývá než doufat, že tahle chytře rozrůzněná kolekce splní svůj účel a osloví i posluchače mimo hudební sklepy. Pokud možno dřív než za pětadvacet let…
Justin Lavash + RedRoom Group, 2012, 48:44