Susheela Raman: Queen Between
Susheela Raman je na svoje nové album až nezřízeně, hříšně pyšná. Pyšná jako skutečná královna. Královna mezičasu, meziprostorů,zkrátka nezměrnosti. Skutečná Queen Between. „Jde o úplně novou kapitolu mojí práce, jsem vzrušená, že se o ni mohu podělit. Album pro mě představovalo odvážný krok, pomohlo mi umělecky se rozvinout. A zatím vzbudilo samé nadšené reakce. (…) Je to velká, nádherná, ambiciózní, průkopnická deska,“ uvedla Susheela s věru panovnickým sebevědomím v prohlášení na crowdfundingové platformě PledgeMusic. Ale nechytejme ji za slovo. Není proč plánovat selskou revoltu. Britsko-indická zpěvačka a písničkářka opravdu povznesla svoji worldpopovou fúzi na vyšší úroveň. Kdepak taneční písničky londýnské holčičky, okořeněné hudebním genomem exotického původu – i když i ty dělala Susheela výtečně a tituly Salt Rain (2001) či Love Trap (2003) patří k nezapomenutelným. To spíš dokonalý průnik dvou světů. Nebo ještě spíš nové království mezi dvěma světy.
Co se stalo? Už léta jezdí v mírném pásu zrozená Susheela na zkušenou i za vzděláním k muzikantským guru do země svých předků, tamilské jižní Indie. Tu i tam zpestřila svoji hudbu výlety do západní Afriky nebo přizváním tuvanských alikvotních pěvců. Nyní se ovšem nějak stalo, že její „západní“ a „východní“ (uvozovky jsou nezbytné, ono to nelze striktně oddělit) muzikantské myšlení definitivně prorostlo. Dosahuje hloub ke kořenům a přitom zároveň víc do šíře – rozumějte k větší sdělnosti. Zmizely (nápadné) odbočky do jiných kultur. Zůstala vstřícná „indoevropanská“ komunikace mezi hudebníky z indického Rádžastánu či pákistánského Paňdžábu a Evropany, tedy Samem Millsem, Susheeliným dlouholetým hudebním i životním partnerem (jak dobře si jeho sférická, vznášivá elektrická i akustická kytara rozumí s dróny indických nástojů), a francouzským cellistou Vincentem Segalem. Susheela přirozeně střídá angličtinu, tamilštinu, bengálštinu, urdštinu či paňdžábštinu, přitom máte pocit poslechu jednoho prajazyka. Významu textů sice nerozumíte doslovně, ale chápete ho intuitivně. A nejen dvanáctiminutová kompozice Taboo dosahuje za využití elektroniky, moderních i tradičních postupů a nástrojů (zpěvů qawwali, nápory monzunového deště připomínající hry na tabla Arefa Durveshe) hypnotických účinků obřadů súfí či jihoindických rag.
Přestože jde o téma ze života a hudbu nikoliv monotónní, ale pestře členitou. Meditace worldpopovými prostředky? Ještě nápadnější prolnutí nabídne třeba zdánlivě jednoduchá taneční výzva Corn Girl. Je totiž úplně jedno, zda se jedná o taneček vedený čirou bujarostí, nebo mystickou taneční obětinu za dobrou úrodu. Obé působí stejně přirozeně, obé může mít nakonec stejný výsledek (čirou euforii i naplnění rituálu). Eroticky dráždivý odstín zpěvaččina hlasu a extatická gradace skladby s rytmizovanými výkřiky splývá s bezelstnou čistotou, profánní s posvátným. A proč také ne, vždyť obé je jen myšlenka. A když se začnou v Sharabi proplétat hlasy „světské“ Susheely a svojí podstatou náboženského pěveckého seskupení Rizwan-Muazzam Qawwali (mimochodem, jde o soubor vedený dvěma synovci Nustrata Fateha Aliho Khana blahé paměti), neslyšíte v tom ani špetku kalkulu, natož nějaké povrchní agitace. To se jen všichni sešli v jednom království, aby si od plic zazpívali. Zní to možná pateticky, ale působí velkou radost v zemi pyšné vládkyně pobývat. I když skromnost slušívá víc, ať si Susheela vytahuje triko, jak chce. Má se čím chlubit.
WorldVillage, 2014, 53:09