Skotští OI POLLOI stále drží prapor anarchopunku, což potvrzuje i květnové album Důisg!. Skupina odmítající establishment ve všech podobách na něm opět zpívá, jak se hodí na zastánce skotské samostatnosti v gaelštině. Boj za samostatnost Skotska se stal jedním z klíčových témat skupiny vedle prosazování vegetariánství a práv zvířat, i když neustává ani v útocích proti politikům a „jestřábům“ propagujícím válku. Na otázky odpovídal zakladatel skupiny, zpěvák Ruairidh Mac Allan.
Skotsko míří k nezávislosti. Jak to nyní vnímáte? Je lepší být nezávislý, nebo v dnešním světě ovládaném globálními korporacemi už nezávislost nic neznamená?
Čím dříve bude Skotsko nezávislé, a tak zvaná Velká Británie skončí na smetišti dějin, tím lépe. Neříkáme to jako nějací skotští vlastenci v duchu Statečného srdce, ale ve víře v decentralizaci moci a v touze ukončit vládu pravicového Londýna nad Skotskem. Obyvatelé Skotska vždy volili více nalevo než lidé v Anglii a to odráží i politika současné skotské vlády SNP, která není tak špatná jako většina mainstreamových stran.
Samozřejmě nemáme žádné iluze, že by nezávislost mohla nastolit rovnostářský ráj. Máte pravdu v tom, že ve světě ohromných mocných nadnárodních korporaci jsou limity v tom, co politici s těmi nejlepšími záměry mohou dělat, ale když chtějí nezávislost, tak ji upřednostňuji před pokračováním vlády těch pravicových bastardů ve Westminsteru, Thatcherová a vlády v Londýně, které ji následovaly, zcela zruinovaly Skotsko, lidi to otrávilo, mají toho dost. Skotsko by mohlo být skvělým místem k životu a většina Skotů nechce mít nic společného s jadernými zbraněmi londýnské vlády, které jsou ve Skotsku, a s jejími zkurvenými angažmá v zahraničních válkách na místech, jako je Irák a Afghánistán.
Jaký máte pocit, když válka v Afghánistánu nekončí a loni se k ní přidala invaze do Libye?
Nic z toho mne nepřekvapilo. Jen nás to činí odhodlanějšími stavět se proti tomuto pokračujícímu válečnému štvaní.
Věříte skotským politikům?
Jako anarchisté jsme přirozeně velmi skeptičtí ke všem politikům. Nepopírám ale, že jich existuje pár, kteří se zdají méně špatní. Současná skotská vláda SNP udělala dost dobrých věcí, jako byl popud k prosazování obnovitelné zelené energie, poskytování léků nemocným zadarmo, poskytování univerzitního vzdělání zadarmo a bezplatná péče pro staré lidi, což jsou všechno věci, proti kterým se staví londýnská vláda. Stejně tak zahájila rozsáhlý program stavby levných domů pro chudé lidi, a to je něco, proti čemu je londýnská vláda úplně jednoznačně. Musel byste být blázen, abyste byl proti něčemu takovému, ale po tolika letech života pod bastardy typu Thatcherové a Blaira je podivné, když zjistíte, že sám souhlasíte se značnou částí vládní politiky.
Proč jste spolupracoval s izraelskou punkovou skupinou Nimat Olalim?
Zajímá nás situace v Palestině a podporujeme kampaně za práva palestinského lidu a za zajištění lidských práv pro ně. Proto jsme byli velmi šťastní, že jsme mohli spolupracovat s izraelskou punkovou kapelou, která je taky zcela proti okupaci a politice apartheidu izraelské vlády. A bylo stejně zábavné s nimi vydat split album, jako jet na turné po Německu. Jsme vždycky velmi šťastní, když můžeme spolupracovat izraelskými mírovými aktivisty. Ti vědí, že jen spravedlnost pro Palestince může přinést mír do regionu. Současná izraelská politika vojenské represe a okupace nepřináší nic než násilí a nenávist. To musí skončit.
Myslíte si, že lidé mohou změnit svět? Máte představu jak?
Samozřejmě, že lidé mohou změnit svět. Existují myriády různých způsobů, jak lidé mohou změnit své vlastní životy a změnit věci k lepšímu – třeba squatting, založení družstevních obchodů s jídlem, guerillové zahradničení, změna jídelníčku vaření vlastního alkoholu, sabotování lovů, akce pro osvobození zvířat, graffiti, organizování festivalů DIY, přímé protifašistické akce, psaní vězňům, bojkoty, stávky, stávkové hlídky… Každý si může vybrat. Některé z těchto akcí sice nenarušují rovnováhu, ale dohromady mohou vést k reálné změně. Jsme omezeni jen svou představivostí.
Cítíte, že svět je v ekonomické krizi. Odráží se to nějak ve vašich písních?
Samozřejmě, že to pociťujeme a reflektujeme v našich skladbách. Všichni žijeme pod hranicí chudoby a sami bojujeme o přežití, takže nás ekonomická situace postihuje osobně. Jak vycházejí najevo klíčové důvody, proč ke krizi došlo, tak na ně s kapelou poukazujeme. Na novém LP Duisg! je o tom pár písní. Rádi bychom si mysleli, že to jsou smrtelná muka kapitalismu, temnota před rozbřeskem, protože věci nemohou takto dál pokračovat, prostě to není environmentálně udržitelné.
OI POLLOI: Duisg!
Social Bomb Records, 2012, vinyl
Skotští Oi Polloi patří k nestorům anarchopunku. Občas působí, jako by se zapomněli v polovině osmdesátých let, kdy Británií zmítala krize, a lidé se bouřili proti razantním opatřením Margaret Thatcherové. Zpívají dokonce o sandinistech v Nikaragui, ale abychom jim nekřivdili, většina písní je přece jen aktuálnějších a nadčasovějších, zabývají se otázkou ochrany životního prostředí a v posledních letech taky bojem za nezávislost Skotska a za oživení gaelštiny. I když taky oslavují pivo, whisky a marihuanu, nejde o nic mainstreamového. S prohlubující se ekonomickou krizí však jejich postoje nabývají na aktuálnosti. Problémy přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zas tak moc od sebe neliší. A řízný a přitom melodický punk se ukazuje jako ta pravá platforma pro texty kritizující společnost. Je řízný, úderný, a sbory se dají zpívat s kapelou. Ani poslední deska Duisg! nemůže zapřít, co je patrné z názvu. Oi Polloi jsou sice představiteli anarchopunku, ale vzešli ze scény street punku a oi. Experimenty v duchu Crass se od nich čekat nedají, přestože v A-Mach As An Tine znějí klávesy, přibližující je někam k Amebix. Elektronika se objevuje i v Linuxu.
Většina písní se nese v duchu přímočarého punku s výraznými melo diemi, ve kterém se občas objevují i jeho rock’n’rollové či pubrockové kořeny, což dokumentují Tha Sinn Air Ais nebo Ar Dielab. Ale záběr sahá až k tvrdému a důraznému exploitedovskéku pojetí UK 82 v skoro hardcorovém Dion’s Cuidich nebo ke speedcoru ve zběsilé kratičké Ionnsaigh Adhair. Hymnické Suas ukazuje, že kapela dokáže překonat i hranice punku.
K dobrému dojmu připívá výkon kapely. Rytmika je sevřená a důrazná, bubeník Cameron Tongs a baskytarista Oigridh zvládají ale nejen punk a hardcore, ale i fi gury v duchu NoMeansNo a motörheadovský styl, což ukazuje jasně Spadadh Gun Chiall. Hlavní devizou je ale kytara Olsena, který má široký výrazový rejstřík sahající nejen od klasického punku k hardcoru, ale až k motorkářskému rocku nebo metalu. Hraje v písních podobnou roli jako East Bay Ray u Dead Kennedys, jehož kytara taky dokázala skladby odlišit. Ruairidhův vokál je drsný, ale přirozený a zralý, nesklouzává do hysteričnosti, což je důležité kvůli textům. Ty jsou, jak bývá u kapely zvykem, angažované. A zvládnout podat verše „Znečištění a otroctví / rasismus a hladomor / policejní kamery / sledování / Systém? / Jo, systém?“, aniž by to působilo trapně, není zas tak lehké. Oi Polloi ovšem nejsou vždy tak prvoplánoví a klidně ve Feoladair Craicte dokáží srovnat postavu ruského generála, který nechal ostřelovat za čečenské války Groznyj, s gruzínským prezidentem Saakašvilim, jenž se rozhodl připojit odtrženeckou Jižní Osetii násilím.
A Dion’s Cuidich, tedy Chraň a služ, s prostým refrénem „Policajti prasata vrazi“ dodává sílu vyjmenování lidí, které prokazatelně zabili, jako byl elektrikář Jean Charles De Menezes v londýnském metru po atentátech nebo Alex Grigoropulos zabitý při demonstraci v Aténách. Forma možná není nejdokonalejší, ale obsah to omlouvá. Mezi tématy nechybí obligátní ekologie a antikapitalistické teze v Doich Eile („kapitalismus se šíří po zeměkouli / noční můra, bolest a krev /poušť tam, kde rostly stromy“) a nechybí ani boj proti všudypřítomnému sledování kamerami, proti chipové totalitě a za svobodný kyberprostor, což dokládá skladba Linux. Chvílemi je té agitační plakátovosti až moc, ale v dnešní době se bohužel nelze divit. A hudba, o kterou tu jde především, je dobrá.