Bettye LaVette: The Scene Of The Crime

10_bettye_lavetteI když jde o prvotřídní soulovou a rhythm’n’bluesovou zpěvačku, Bettye LaVette měla celý život smůlu. V hudebním byznysu se pohybuje od šestnácti, ale THE SCENE OF THE CRIME (Anti-/ Maximum Underground, 2007, 41:22) je teprve jejím čtvrtým studiovým albem. „Prvního manažera mi zastřelili, druhý se někam vypařil,“ vysvětluje Bettye, proč nedosáhla stejného uznání jako její kamarádky Aretha Franklinová a Diana Rossová.
Když už se v sedmdesátých letech zdálo, že se na ni přece jen usměje štěstí a vydá svou první dlouhohrající desku A Child Of The Seventies, přišla další rána: kvůli personálním zmatkům ve vydavatelské firmě zůstalo album v šuplíku a svět ho uslyšel až o tři dekády později. Od té chvíle však houževnatá diva drží svou kariéru pevně v otěžích. Předloni natočila s pomocí renomovaného producenta a autora Joea Henryho přelomové CD I’ve Got My Own Hell To Raise, kde se s naprostou dokonalostí zhostila skladeb nejlepších amerických písničkářek. Aktuální deska The Scene Of The Crime sice není tak překvapivá a originální jako předchozí nahrávka, pořád ale hravě předčí většinu současného R&B.
Natáčení probíhalo v legendárním alabamském studiu Muscle Shoals, kde Rolling Stones nahráli Brown SugarWild Horses a Wilson Pickett zase Mustang Sally. Není tedy divu, že k sobě Bettye tentokrát mimo jiné přibrala klávesistu Spoonera Oldhama a basistu Davida Hooda, kteří patří k živému inventáři tohoto pamětihodného místa. Hoodův syn Patterson vede skupinu Drive-By Truckers, jejíž název naznačuje, že nemůže hrát nic jiného než jižanský rock. A právě tito mladí drsňáci se na chvíli proměnili v gró doprovodné kapely jedenašedesátileté bluesující dámy, čímž ji nakopli k výkonu, jaký by jí mohla závidět leckterá dvacítka.
Díky Drive-By Truckers získala nahrávka na ostrosti, tvrdosti a temných odstínech. Nebýt toho, coververze písniček Raye Charlese, Willieho Nelsona či Eltona Johna by možná sklouzly k rozvleklé sentimentalitě. Zemitý rytmus a sound však černošské babičce nedovolily vydechnout, a tak její skřípající, větry ošlehaný hlas sem tam rapuje, někdy křičí a v nejlepších momentech dokáže zvednout ze židle každého, kdo se do něj zaposlouchá.
Spolupráce s jinou generací hudebníků přitom nezačala dobře: když dal leader kapely zpěvačce na výběr z padesáti skladeb a jí se nezalíbila ani jedna, lehce znejistěl. Jenomže tak to u Bettye prostě chodí. Na albu to ostatně deklaruje hned první větou: „Jsem už na tomhle světě moc dlouho, než abych se změnila. Budeš mě muset vzít takovou, jaká jsem.“ S mladými spoluhráči se nakonec nějak dohodla a s Pattersonem dokonce napsala píseň nazvanou Battle Of Bettye LaVette, v níž detailně popisuje svůj boj s nesnázemi života.
Odjakživa jsem makala, ať už za 50, 500 nebo 5000 dolarů. A nikdy jsem si neřekla, že bych radši šla dělat do McDonaldu.“ Díky tomuto záviděníhodnému přístupu je z ní teď „zřejmě jediná černoška, co má na krku šedesátku a v kapse smlouvu na tři desky.“ Na každé nahrávání se připravuje „jako DeNiro na filmovou roli“ a dokud s texty i melodiemi vnitřně nesouzní, nehne pro jejich natočení ani prstem. Už proto stojí CD The Scene Of The Crime za velmi soustředěný poslech.

Přidat komentář