Kytaristu Billa Frisella jsme v létě viděli v Praze na prvním ročníku Bohemia Jazz Festivalu a nyní se nám připomíná novým albem. Nenese žádný název, jen jména členů tria, které jej natočilo: BILL FRISELL, RON CARTER, PAUL MOTIAN (Nonesuch/ Warner Music, 2006, 64:25). Tato jména jsou ostatně mnohem výmluvnější než jakékoli jiné označení. Frisell si ke spolupráci přizval rytmiku, složenou ze dvou z nejvýznamnějších stále aktivních jazzmanů. Oba hráli téměř ,s každým, kdo v jazzu něco znamená‘ a zároveň jsou jednou provždy spojeni s jednou konkrétní formací, která spoluvytvářela jazzové dějiny. Kontrabasista Ron Carter byl členem slavné kapely Milese Davise v šedesátých letech, bubeník Paul Motian zase hrál v nejslavnější sestavě inovativního tria pianisty Billa Evanse. Repertoárově nové album vcelku navazuje na to, co od Frisella známe z posledních let: kromě původních kompozic všech tří zúčastněných muzikantů (album, mimochodem, otevírá Carterova skladba Eighty-One právě z jeho davisovského období) zde najdeme dva kousky Thelonia Monka Raise Four a Misterioso a pochopitelně pro Frisella typické ,úkroky stranou‘ v podobě zinstrumentované písně countryového desperáta Hanka Williamse I’m So Lonesome, I Could Cry a americké lidovky Pretty Polly. Frisell je svými častými návraty ke kořenům americké hudby dobře znám a bylo by s podivem, kdyby toto album bylo výjimkou. V jeho podání – resp. v podání tohoto tria – je ale zcela opuštěna původní harmonická průhlednost a pojetí písniček jde daleko za první plán: nebýt autorského kreditu v bookletu, posluchač by klidně skočil na špek, že jde o původní skladby či jazzové standardy. Zatímco některá alba z poslední doby Frisell instrumentoval až opulentně, zdá se, že v poslední době opět přišel na chuť komornímu zvuku. Ten zní už na minulém živém dvojalbu East/ West a stejného druhu je i tady. Samozřejmě, že se nezbavuje svých tradičních poznávacích znamení, zejména některých typů přídavných zařízení ke kytaře (především delay a volume padál), byť jich tentokrát užívá výrazně střídměji než bývá jeho zvykem. Většinou sází na čistý zvuk a alfou a omegou je pro něj komunikace tří vzájemně dokonale vyladěných jedinců – mistrů svých nástrojů. Je fascinující poslouchat, s jakou muzikantskou ,moudrostí‘ se zhostili svých partů oba rytmičtí veteráni: hrají, jako by se nechumelilo, nepředvádějí vlastně vůbec žádná instrumentální alotria (těch si už ve svém dlouhém životě užili dost), naopak si vyhrávají s detaily – Motian s decentními rytmickými strukturami, Carter s melodickými miniaturami basového partu, na což má copyright odjakživa. A Frisellova hra je podobně filigránská, ač v jeho případě nejde o moudrost věku, nýbrž zatím jen zkušenosti. Jakkoli ani on není žádný mladík.
