Brad Mehlday a Chris Thile, 3. 11. 2014, Lucerna Praha

Koncert, konající se v rámci festivalu Struny podzimu, byl leckde ohlašován bezmála jako setkání Sojuz-Apollo, když už ne rovnou střet civilizací. Jak se však ukázalo, pozoruhodný piano-mandolinový projekt nebyl nijak zásadně vyhrocen, protože Mehldau je neoddiskutovalný jazzman, což už samo o sobě zajišťuje dostatečnou všestrannost, a kalifornský rodák Thile naopak není nijak hluboce zakořeněn v bluegrassu, spíše jen celý život s přímo nesnesitelnou suverenitou nad modrou trávou zlehka poletuje. Dlužno připomenout, že podobné experimenty vznikaly již v době, kdy Mehldau byl malý hošík a Thile ještě ani nebyl na světě, a jak jednoznačně potvrdil i tento koncert, jsou dnes samy o sobě již plně stabilizovaným žánrem.
Mehldau má navíc nastudované evropské romantiky a Thile zase Bacha, takže se mohou – kdyby na to přišlo – setkávat na zcela neutrální půdě a nechat jazz i s bluegrassem v garáži. Ani podivení nad kombinací obou instrumentů není na místě: skladby pro toto obsazení existují, asi nejznámější čtyři Beethovenovy vznikly dokonce v Praze, další napsal bratislavský rodák Johann Nepomuk Hummel. A konečně, oč méně je skladeb pro mandolínu a klavír, o to více jich bylo napsáno pro klavír a housle, laděné stejně jako mandolína, jen s jiným charakterem tónu. Takže jak vidno, nic z toho žádnou extra revoluční situaci nevytváří.
Večer v Lucerně se šikovně změněnou orientací scény a moudře zredukovaným počtem míst začal jemnou modální baladou Scarlet Town písničkářky Gillian Welch, s folkovým soundem mandolíny a klavírem dávkovaným takříkajíc na lékárnických vážkách. Pro rovnováhu pak bezprostředně následovala více klavírní a více jazzová, zatím prý bezejmenná Mehldauova věc. Thile hrál zřejmě na své převzácné „mandostradivárky“, signovanou mandolínu typu F5 Lloyda Loara z roku 1924 (vynikajícím stavem, v němž se dochovala, prý výjimečnou i mezi ostatními nástroji legendárního výrobce). Díky tomu se dokázal libovolně přibližovat či vzdalovat charakteristickému zvuku mandolíny, jako by ostřil jakýmsi akustickým objektivem. Folkovější věci koloroval vpravdě dřevními barvami, zatímco na cestách takříkajíc do středu hudby opakovaně vyždímal nástroj do chraplavého sucha, zvukové spektrum jeho nástroje sahalo od oblého loutnového tónu až po jakousi pomocnou pravou klavírní ruku, kterou jako by občas hrábl svému spoluhráči do kláves. Tím se opět dle potřeby tu zcela distancoval od Mehldauova křídla, tu s ním naopak téměř k nerozeznání splynul. Kyvadlo repertoáru se komíhalo od Fast As You Can Fiony Apple, přes francouzsko-kanadskou fidlovačku St. Anne’s Reel zalomenou do Dexterity Charlieho Parkera, razantní Knives Out z repertoáru Radiohead a obloukem zpět k folku kouskem převzatým od irských Planxty. Ne každý bude možná sdílet nadšení některých kritiků pro Thileho vokál; jakkoliv se prozpívá náročnými croonerskými čísly, na bluegrass je možná dost high, ale přece jen málo lonesome, tedy poněkud bez výrazu, který pak občas nahrazuje nepříliš nápaditým pitvořením. Nicméně jakýkoliv neladný dojem se okamžitě rozpustil v dojmu z jiskřivé Thileho hry i kontrastního Mehldauova projevu, místy svou uvážlivostí mylně působícího bezmála jako pouhý klavírní průvod.
Jasně naplánovanou, muzikantsky i posluchačsky velmi vděčnou tečkou byla brilantní pitva Dylanovy Don’t Think Twice It’s Allright a zcela závěrem večer zarámovala pro zklidnění rozjitřeného obecenstva opět skladba Gillian Welch, nádherná Dark Turns of Mind. Zjevně nadmíru spokojené publikum nebylo možná ani tak rozštěpeno na jazzové a bluegrassové příznivce, jako spíše rozvrstveno na ty, kteří přišli jaksi na Hudbu, a na mandolinisty, kteří přišli odečítat Thilemu z prstů, jak bylo ostatně patrno z po koncertu odposlechnutého výroku neznámého kotlíkáře: teda, ty jeho psychedelie, von se v tom nějak až moc vyžívá…

Přidat komentář