To se málokdy stane, aby zpěvák na vrcholu kariéry zapomněl vydat celé dvojalbum. Bruce Springsteen však zahazoval a zahazuje dobré písničky po tuctech, což ostatně potvrdil už v minulé dekádě na čtyřdílném kompletu Tracks. Nahrávky, ze kterých letos poskládal 2CD s názvem THE PROMISE (Sony Music, 2010, 88:43), pocházejí z let 1977 a 1978, kdy si čerstvá hvězda užívala celonárodní úspěch LP Born To Run a připravovala desku, zpětně považovanou za neprávem přehlížený klenot: Darkness On The Edge Of Town.
Někteří mají Springsteenovy skladby jen za muziku pro automechaniky, případně je balí do americké vlajky, což je snad největší omyl, jakého se lze v souvislosti s tímto písničkářem dopustit. Kdyby se mu ovšem z hlediska překladů a výkladů věnovala taková péče jako jeho kultovnějšímu kolegovi Dylanovi, musela by i široká veřejnost dospět ke zjištění, že má před sebou dílo po všech stránkách brilantního autora, jehož texty se pojí s hudbou stejně dokonale jako u Paula Simona a kterému se podařilo v kapelovém soundu unikátně skloubit vlivy Roye Orbisona, Phila Spectora, folkrocku i punkové exploze.
Ano, to všechno je „Boss“ – a zejména ten, který v sedmadvaceti házel do šuplíku jednu rádiovou pecku za druhou. Harmonika v úvodní písni Racing In The Street připomíná intro k baladickému hitu The River, taxík ze závěrečného popěvku City Of Night evokuje ospalou atmosféru akustické desky Nebraska. Některé kousky jsou důvěrně známé – především píseň Because The Night, zpívaná téměř identicky autorem i Patti Smithovou, která ji proslavila. Ale své místo v historii má také Fire, někdejší komické číslo Bruce, akordeonisty Dannyho Federiciho a kytaristy Nilse Lofgrena (ten v době natáčení The Promise ve Springsteenově E Street Bandu mimochodem ještě nehrál).
Pokud členové skupiny uvádějí, že onoho hektického roku vprostřed sedmdesátých let nashromáždili materiál na čtyři alba, potom The Promise, „Darkness“ a Tracks jejich slova plně potvrzují. Snad největším překvapením je totiž fakt, že Promise skutečně zní jako plnohodnotné dvojalbum a nikoli jen jako sbírka outtaků. Zvuková soudržnost je jedna věc, ale staronová položka v „Bossově“ diskografii působí tak sevřeným dojmem zejména díky konzistentnosti jeho poetiky. Ti, kteří si zahrávají s popovým ohněm, v sobě často nemívají jasno ani po padesátce a mnozí ani v důchodu. Bruce věděl, co dělá, ještě než mu bylo třicet. A právě proto může nyní z klobouku své hudební minulosti tahat další a další králíky.
