Berlínské vydavatelství FMP pokračuje ve vydávání archivních záznamů živých vystoupení freejazzového pianisty Cecila Taylora, který v Berlíně často hrál. Nahrávka pořízená 8. července 1990 na berlínské akademii umění, kde hrál za doprovodu bubeníka Masaši Harady a kontrabasisty Williama Parkera, však patří k mimořádným, neboť se vymyká od toho, co obvykle Taylor nabízí. Je to dáno tím, že nejde o absolutně volnou improvizaci, přinášející totální hudbu, ale o záznam vystoupení, v němž trio doprovázelo čtveřici tanečnic. Název THE DANCE PROJECT (FMP, 2009, 72:15) není náhodný. Nejvíce se vymyká Looking Into The Universe, první část skladby Astral Fluid On The Earth. Po úvodní klavírní části, v níž se prudce střídají divoké erupce tónů s lyrickými pasážemi, Taylor opustí klaviaturu a ujme se role zaříkávače, jakéhosi šamanského MC, který si mumlá a vykřikuje slova, slabiky i celé věty za doprovodu kontrabasu a nervních úderů perkusí, připomínajících záznam z tréninku kendistů, kde zní práskavé údery bambusových holí, dunění bubnů taiko i nejrůznější chrastění. Napětí se ještě zvyšuje, když Taylor hrábne do ,střev‘ křídla. Přestože dění na scéně není možné sledovat, kus oplývá napětím, jaké je i u Taylora mimořádné. Skladba plynule přejde do katarze v Emerging From The Cosmic Exterial, kterou přináší duet basy a klavíru. Zatímco Parker drží linku, Taylor se postupně odvazuje a přerývanou strukturu zahušťuje, basové tóny doplňují osamocené údery na nejvyšší klávesy, přeznamenávající divoké clustery, z nichž se tu a tam na chvilku vynoří kratičký motiv, než se ztratí v další záplavě tónů. Dvoudílné Soul Activities jsou už pojaty tradičněji – samozřejmě v intencích Taylorova přístupu. Mají hodně blízko k jeho sólovým dílům pro klavír, protože Parker s bublajícím kontrabasem zůstává v pozadí. Harada skladbu jen ozvláštňuje svými perkusemi, dotváří její charakter, ale nemění ho, působí dojmem, jako by měl Taylor k dispozici další rukou, kterou by používal ke hře na bicí. První část Feeling postupně graduje, ovšem neústí do chaosu, stavba zůstává zřetelná a nabízí nejen změny motivů, ale také nálady. Podobně je pojat i závěrečný Willing, i když je v něm více dlouhých rychlých běhů piana a nejvíce se blíží k Taylorovu projevu při jeho sólových vystoupeních, byť se Harada a Parker odvazují více než ve Feeling. Piano však zůstává dominantní, ačkoli v úplném závěru dojde na kratičkou zběsilou pasáž činelů. The Dance Project je výjimečnou nahrávkou, která ukazuje další tvář velkého umělce a je dobře, že ji FMP vydalo, byť je škoda, že chybí obrazová složka. Posluchač si ale aspoň lépe uvědomí nuance hry, které by mu při sledování tanečnic mohly uniknout.
