V Hot House neboli Skleníku se dějí věci. Bill Evans či Thelonious Monk se potkali s Beatles a Mozart vyrazil tančit s jazzmany. Neboli příležitostné duo Chick Corea & Gary Burton se rozhodlo oslavit čtyřicet let spolupráce trochu jinak. Kde dříve jemně pokládalo křehké sazeničky do Krystalického ticha, bují dnes stěna vegetace. Ne, že by na předchozích albech chyběly energičtější pasáže a ne, že by Skleník neskýtal také uklidňující zákoutí. Ale tentokrát jakoby se klavír s vibrafonem proplétaly s větší dravostí. Další rozdíl? Zatímco předchozí alba dua Corea & Burton kladla důraz na původní tvorbu s pouze občasnými výlety do zahrádek jazzové klasiky, nyní převládají standardy. Jak ostatně naznačuje už titulní kousek Tadda Damerona, proslavený Dizzym Gillespiem a Charliem Parkerem. „Zaměřit se na tyto písně bylo naprosto přirozené, protože reprezentují éru, ve které jsme vyrůstali,“ píše v bookletu Corea. Ovšem rozhodně si díky vzpomínkám na muzikantské mládí neušetřil kompoziční práci. Většinu materiálu musel pro obsazení pia no & vibrafon nejen přearanžovat, ale doslova přepsat.
Kdo před rokem navštívil Coreův & Burtonův pražský koncert, dovede si nové album dobře představit. Většina skladeb tehdy zazněla. Včetně osvěžující spršky tónů Can’t We Be Friends?, lehce nostalgické Jobimovy Chega de Saudade, košatého aranžmá Weillovy muzikálové melodie My Ship či temperamentní úpravy Eleanor Rigby. Zvuku desky se nejvíce vymyká jediná Coreova autorská kompozice Mozart Goes Dancing. Využitím smyčcového kvarteta upomíná na doby alba Lyric Suite for Sextet (1982) a elegantně si pohrává s mozartovskou jásavou melodikou. Mimochodem, také zazněla v Praze, ovšem pochopitelně bez onoho důležitého podílu smyčců.
Zkrátka – úrodný substrát, pevné kořeny, zkušení i nadšení zahradníci a dobře zalito. Není divu, že všechno tak pěkně roste.
Concord Jazz, 2012, 75:04