Count Portmon je dalším z projektů neúnavného hráče na klávesy a experimentátora Jana Faixe, který v něm proniká do hájemství vrstvení zvuků, přičemž do popředí vystupují vlivy noise a industriálu i soundcapingu a scénické hudby. Elektronika umožňuje, aby tvůrce pracoval sám, ovšem právě tato jednomužnost představuje často úskalí, protože autorovi chybí korektiv a občas i třetí nebo čtvrtá ruka, takže se často využívá naprogramovaných smyček a rytmů nebo vytváření ploch pomocí zpětné vazby a opakují se tytéž postupy. Jednou nebo dvakrát to zní zajímavě, ale když se z toho stanou základní prvky tvorby, už to tak silné není a zkombinovat všechny přístupy, aby album nenudilo, už není nijak snadné, i když Faix hodně využívá prvků náhod a nehod u nestandardně zapojených zařízení a u přehrávaných kazet mění rychlost nebo zvuk narušuje výboji statické elektřiny. Album je plné podivných ploch kosmických zvuků a modulovaných tónů z generátorůdoplněných ruchy a šumy, které mají blízko k odnožím dark ambientu, ale také – jak ukazuje první skladba – k rané experimentální psychedelii z konce šedesátých let, kdy se rodil space rock. Mnohdy ale převáží šumy z delayů, z nichž se jen občas vynořují zřetelnější zvuky jako ve třetí skladbě. Ve skladbě následující pak do popředí vystupují industriální prvky, základem je drnčivý ruch, přes který se převalují plochy dalších zvuků a vše narušují scratche nebo drásavé ruchy, aby nakonec převážilo zkreslení masy hutného zvuku. Závěr alba je čistě industriální s opakujícím se enervujícím vrnivým zvukem na pozadí bzučení narušovaného vpády dalších zvuků, především nejrůznějších lupanců. Oživením jsou smyčky zkreslených hlasů, které dodávají tvorbě další dimenzi, takže vrstvení zvuků v závěru druhé skladby už nepůsobí jako gradace vynucená pouze časem, protože vytváří kontrast k textu „tělo se pomaličku pomalu“.
I když album nabízí více přístupů, působí trochu únavně, neboť mu chybí více skladeb, jako je pátá, kde je postupně deformována a destruována nahrávka hudebního motivu (zřejmě na pásku). Naráz se objevuje struktura, ve které všechny manipulace mají smysl, neboť slouží k jejímu narušování. I Frank Zappa, který si na konci šedesátých let doslova liboval v podobných zvukových experimentech, je používal jako kontrastu třeba i k banálnímu středoškolskému rocku a nikoli samostatně. Podobné experimenty jsou zajímavější v kontrastu k standardní tvorbě, což platí i o hlukových nahrávkách. Teprve když se hluk střídá s tichem, uvědomíme si jej v plné síle, stejně jako jsme si plně schopni uvědomit surovost noise, když je prokládán běžnými nástroji.
Dalším problémem je, že většinou bývá zajímavé samotné hledání, méně pak už jeho zakonzervovaná podoba, kdy se improvizace stala skladbou a do popředí vystupuje i mnohdy až příliš dlouhá stopáž, což vychází najevo zejména při opakovaném poslechu. Osobně si myslím, že u podobných experimentů bývá zajímavější DVD, než čistě zvukový záznam. Nic z toho ale nesnižuje Faixovu snahu hledat.
Polí 5, 2014, 58:20
