Cuneiform Records od podzimu 2009 do podzimu 2010

Americký label Cuneiform Records byl vždycky znám svou vstřícností vůči žánrům i hranicím či objevování starých časů i nových pokusů. Povětšinou mu tahle taktika vychází, a tak máme možnost slyšet věci druhdy neslyšené a leckdy i nevídané. To dokazují i čtyři kolekce z nedávné minulosti, které vám ovšem nabízím v nechronologickém pořadí.

3_cuneiform

ARCHIVY PLUS

New York Art Quartet byla sice nedlouho fungující proměnlivou formací, v níž tvořili konstanty saxofonista John Tchicai a trombonista Roswell Rudd, ale do světa avantgardního jazzu svým kouskem koláče v půlce šedesátých let minulého století rozhodně přispěla. Jejich krátkodobou evropskou kapitolu s dánským kontrabasistou Finnem von Eybenem a původně jihoafrickým fenomenálním bubeníkem Louisem Moholo zachycuje záznam koncertů z podzimu roku 1965 s názvem Old Stuff (Rune 300), které ovšem není jen tak nějakou vykopávkou, ale jednoznačným dokumentem dané doby. Autorský potenciál obou protagonistů je zde neoddiskutovatelný a atmosféra tehdejší doby jak vyšitá.Kde berou Cuneiform Records stále další nepublikované nahrávky britských průkopníků jazzrocku Soft Machine je trochu záhadou, ale asi toho budou v análech severoněmeckých médií ještě tuny. CD/DVD NDR Jazz Workshop (Rune 305/306) sice nepřináší žádný zásadní počin, ale je to vlastně milá připomínka počátku sedmdesátých let odumírající hippie-scény. 3_cuneiform_2Obrazový záznam poněkud trpí kameramanským i střihačským neumětelstvím, ale na rok 1973 je to omluvitelné a vlastně na vás dýchne atmosféra té doby. Soft Machine tehdy propadli trochu bezbřehému pojetí fúze, ale stále tu najdeme silné momenty a bezesporu fenomenální instrumentální výkony. Tehdejší základní sestavu, kterou tvořili pianista a varhanista Mike Ratledge, bubeník John Marshall, dechař a klávesista Karl Jenkins a basista Roy Babbington zde ve druhé části skvostně doplňují excelentní kytarista Gary Boyle a saxofonista Art Themen, který do jistých klišé vnáší nový vítr. Pasáže, kde Jenkins hraje na hoboj, nemají chybu a Ratledgeovy byť relativně prvoplánové prstoklady jsou taky k nezahození. Víceméně velmi pěkná vzpomínka na staré časy. Mimochodem NDR není zkratka pro tehdejší východní Německo, ale pro Norddeutcher Rundfunk.
Nesmírně záslužným počinem Cunei form Records byla v loňském roce zejména reedice alba newyorské skvadry Curlew s názvem A Beautiful Americký label Cuneiform Records byl vždycky znám svou vstřícností vůči žánrům i hranicím či objevování starých časů i nových pokusů. Povětšinou mu tahle taktika vychází, a tak máme možnost slyšet věci druhdy neslyšené a leckdy i nevídané. To dokazují i čtyři kolekce z nedávné minulosti, které vám ovšem nabízím v nechronologickém pořadí. Western Saddle (Rune 303/304) z roku 1992, potažmo 1993, kde hostuje zpěvačka Amy Denio. Texty již nežijícího legendárního básníka Paula Hainese v sobě mají sílu i pro ty, jejichž mateřštinou není zrovna angličtina. Nejsou možná zcela srozumitelné, ale jejich útržkovitost v sobě má elementární sílu. Prim zde ovšem hraje božský violoncellista Tom Cora, který u nás spolupracoval také s Ivou Bittovou na albu Bílé inferno. Bandleader, saxofonista a hlavní skladatel George Cartwright tu jasně prokazuje svůj smysl pro text, ačkoliv je druhdy jeho fenoménem spíše instrumentální tvorba. A skvěle tu tvrdí muziku basistka Ann Rupel, která mimo jiné hrála v rockové úderce Zeeny Parkins No Safety. DVD opět není žádným filmařským zázrakem, ale velmi cenným dokumentárním přínosem.
Další fenomenální reedicí bylo dozajisté i druhé album švédské formace Mats/Morgan Band Music Or The Money? (Rune 301/302), původně vydané pouze v jejich domovině v roce 1997. Protagonisté kapely, klávesista 3_cuneiform_3a zpěvák Mats Oberg a bubeník Morgan Agren, ve své tvorbě nezapírají juvenilní i postjuvenilní inspiraci tvorbou Franka Zappy. 2CD obsahuje jak původní materiál, tak cca pětačtyřicet minut živelně včleněných bonusů z koncertních vystoupení z konce první dekády tohoto tisíciletí. Mats/Morgan Band vás nikdy neznudí, protože volně střídá zappovské pop-pověvky, paraakademický jazz či abstraktní sonické hříčky. A v neposlední řadě je jejich tvorba místy přirovnávána ke klasicistním výbojům belgické kapely Univers Zero. Ti samotní se prezentovali loni na Cuneiform Records jednak již druhou reedicí jejich pravděpodobně nejuznávanějšího, taktéž druhého řadového alba Heresie (Rune 313) z roku 1979. Najdeme tu i skvostný bonus v podobě téměř dvanáctiminutové skladby Chaos Hermetique z pera jejich někdejšího kytaristy Rogera Trigauxe z úplných počátků tohoto souboru, který patřil k zakládajícím pilířům hnutí Rock In Opposition. Jejich novinka Clivages (Rune 295) sice zpočátku upomíná na nejlepší časy této formace, ale zdaleka se neutápí ve staromilství a má stále progresivní náboj. Temnou notu zde přináší svou skladbou Warrior částečně se navrátivší odrodilec, klávesista a kytarista Andy Kirk, který byl oporou sestavy v polovině osmdesátých let minulého století. Svěží esprit mu pak dodávají zejména skladby dechaře Kurta Budé, ale ani bandleader a bubeník Daniel Denis, druhdy téměř výhradní skladatel, zde ve svých kompozicích nepřešlapuje na místě a vdechuje této nadčasové kapele současný náboj.

INDIE I JINÝ ROCK
NA HRANICÍCH MODERNÍHO JAZZU

Power – trio Zevious, které tvoří kytarista Mike Eber, jeho bratr bubeník Jeff a baskytarista Johnny DeBlase, se přes kladné ohlasy kritiků i spřízněných muzikantů asi nestane ikonou postrockové scény. Jejich album After the Air Raid (Rune 287) má sice nádech současné jazzové školy, ale ve výsledku je poněkud monotónní, čemuž nenapomáhají ani občasné pokusy o rytmické zvraty. O trochu vyšší laťku představuje opus Ghost Surveillance (Rune 297) kapely Algernon vedené multiinstrumentalistou Davem Millerem, kde celkový zvuk skvěle doplňuje hráčka na vibrafon a další perkusivní nástroje Katie Wiegman. Opět však nic překvapivého. Solidně vystavěné skladby i aranžmá, ale vyšší ambice mají tak maximálně dvě z celkových deseti skladeb.
Kapelu Ergo a jejich CD Multitude, Solitude (Rune 289) lze hodnotit podobně, i když tu žánrově od indie rocku uhýbáme směrem k jazz-elektronice. Výhradní skladatel, trombonista a komputerista Brett Sroka má sice nápady, ale nějak jim nedává možnost se rozvinout. Citlivá hra na klávesy Carla Maguirea také není k zahození, ale něco tu zkrátka chybí.
Z jiného soudku je ovšem kvarteto Brown vs Brown, v němž působí i saxofonista holandské kapely Blast Dirk Bruinsma. Tady ta invence šlape zcela dokonale. Rocková výbušnost se zde dokonale snoubí s jazzovým cítěním. Dynamika dává prostor nářezu i vyklidnění. Překvapení následuje za dalším překvapením. Titul Odds and Unevens (Rune 293) trefně vystihuje jiskřivou atmosféru celého díla, které koření i vokální šťouchy všech zúčastněných. Prostě paráda, která nepotřebuje prvoplánový humor, ale pobaví vás prakticky v každém zákrutu. A těch je tam nepočítaně.
3_cuneiform_4Radio Massacre International
na svém novém 2CD Time + Motion (Rune 298/299) postoupili od někdejších elektronických eskapád k jakémusi postpinfl oydovskému soundu. Není to ovšem krok zpět, ale logický vývoj kapely, která se od pozitivní new age muziky dostala na fundamentální bázi progrocku, který měli vždycky v krvi. Ideální na meditaci pro zletilé i nezletilé.

ALL THAT JAZZ

The Microscopic Septet vycházejí ve své poetice ze swingové éry, ale jsou patřičně poučeni i newyorskými downtownovými výboji. Na svém novém opusu Friday the Thirteen (Rune 310) hrají skladby dávného, ale zcela nadčasového a především geniálního skladatele Thelonia Monka s veškerou nonšalancí.
3_cuneiform_5Kvarteto Ideal Bread se s velkou úctou ujalo odkazu fenomenálního saxofonisty Stevea Lacyho. Jeho šéf a barytonsaxofonista Josh Sinton byl v závěru Lacyho života jeho žákem a přejal i jeho duchovní odkaz. Sinton jasně pochopil Lacyho pojetí freejazzu nikoliv jako úletu, ale jako specifické formy, kde máte dané mantinely a zároveň otevřené dveře. Album Transmit (Rune 296), které je již druhým interpretačním dílem tohoto revivalu, to jasně dokazuje. A opět to není jen vzývání zesnulého génia, ale brilantní ztvárnění jeho hudebních myšlenek, které ctí danou dobu, ale zároveň mají svůj současný rozměr. Saxofonista Jason Robinson si na své album The Two Faces of Janus (Rune 311) přizval vskutku skvělé spoluhráče včetně převážně basklarinetisty Martyho Ehrlicha. Jeho skladatelský potenciál však nepřeváží dávné mistry, o nichž byla řeč výše. Výsledek je tudíž poměrně chladný a interpretační výkony jednotlivých muzikantů ho zcela nezachrání.

LAHŮDKY NA KONEC

Na albu Jasona Robinsona si zahrál i kontrabasista Drew Gress, který je nedílnou součástí The Claudia Quintet, vedeného bubeníkem a skladatelem Johnem Hollenbeckem. Stejně jako všechny předchozí díla je opus Royal Toast (Rune 307) skutečnou pochoutkou. Významnou roli zde sice hraje hostující pianista Gary Versace, ale poetika zůstává stále stejná a dokazuje Hollenbeckův cit pro strukturálně bohaté, ale přesto čitelné kompozice. Jednotliví členové kvinteta zde mají i osobní kraťoučké medailonky, které ústrojně uvozují následné skladby. Je to sice především Hollenbeckův projekt, ale bez takových hvězd jako je akordeonista Ted Reichman, klarinetista a saxofonista Chris Speed, vibrafonista Matt Moran či již zmiňovaný Gress by se takto vycizelované dílo dalo těžko vytvořit.
3_cuneiform_6Wadada Leo Smith
je bezesporu jedním z dnes nejlepších světových trumpetistů. Svým spoluhráčům přitom dává obrovský prostor a není žádným diktátorem. Jeho záběr je neuvěřitelný a svou kůži na trhu dokáže prodat jak v duetu s bubeníkem, tak i s velkým ansámblem. Na 2CD s příhodným názvem Spiritual Dimensions (Rune 290/291) se představuje jednak s hvězdným Golden Quintetem, v němž vedle něj tentokrát hraje klávesista Vijay Ivyer, basista John Lindberg a bubeníci Pheeroan AkLaff a Don Moye, tak s rockověji orientovanou formací Organic, kde ovšem nechybí například violoncellistka Okkyung Lee či kytarista Nels Cline. Zdálo by se, že první CD bude tradičnější, ale chyba lávky. Je to fifty-fifty a je to monumentální nářez oboje. Ovšem Wadada nikdy netlačí na pilu, tudíž mají jeho kompozice své něžné i brutální dimenze.
Francouzský kytarista a elektronik Richard Pinhas je stále světově nedoceněný mág avantgardní hudby již po řadu let. Zůstal ve stínu Magmy, s jejímiž členy dodnes spolupracuje, ale i jako výrazný průkopník novátorských postupů ve světě elektronické hudby vůbec. Na aktuální 2CD Metal/Crystal (Rune 308/309) si přizval mimo jiné i svého dlouholetého spolupracovníka – japonského noisaře Merzbowa, jehož kytarové i elektronické průvany běžně nedávají posluchači oddych. Tento psychoanalyticko- fyzikální opus je zběsilou jízdou po Mendělejevově tabulce i skrytých záhybech lidských duší. Rozhodně nedoporučuji poslech při akutních psychických potížích, ale jako vymývání mozku je to dokonalé.

P.S.: Ukázky z těchto nahrávek budete mít možnost si poslechnout 5. 3. a poté ještě třikrát po čtrnácti dnech na ČRO 3 Vltava od 23:15 v rámci pořadu Svět jiné hudby. A mimochodem, Cuneiform Records distribuují pod názvem Caves také album Už jsme doma Jeskyně. O něm ale už v UNI byla řeč.

Přidat komentář