Pražská, už nějakou dobu pětičlenná formace Děti deště urazila od svých industriálních začátků a železného harampádí k současné noise-rockové podobě dlouhou cestu plnou výmolů, zbytků průmyslové suti a chemického odpadu. Důkaz namísto slibů o tom podává na svém prvním oficiálním debutovém albu LOVE AND PISS (Silver Rocket, 2008, 44:14). Už obal se zlověstně zelenomodře leskne jak ropa rozlitá po vodní hladině či ve večerním přítmí fosforeskující bažina, ale děsivost samotného obsahu jen zlehka nastiňuje.
Od začátku je jasné, že zmateně zabloudivší intelektuál je tu na špatné adrese. Animální řev a hluboko do masa se zařezávající syrové nástroje dávají jasně najevo, že legrace končí a peklo je jen předposlední level. Úvod primárního útoku na vaše sluchovody je přímočarý a případné pousmání nechává ledově zamrznout. Ovšem zhruba v polovině se vše zlomí a brutalita ustupuje před temnou nicotou, rozprostírající se naprosto všude. Tsunami ustupuje a objevuje se zničená, zabahněná země. Občas vykouknou nervní kytary, jindy temné elektrozvuky a schizoidní vyhrávky kláves, na melodie v klasickém slova smyslu tu dojde jen výjimečně. Zvuková kulisa k hromadným válečným vřavám z fantasy fi lmů, kdy se ženou širou krajinou tisíce ozbrojených bojovníků, ve srovnání s tímhle působí mile, relaxačně a víceméně uklidňujícím dojmem. Zkrátka atmosféra jak z Osady Havranů, prožívající právě zimu. Den poté a městem řádí dvanáct opic. Temný obsah nahrávky doprovázejí adekvátní texty, složené z primárních volání o pomoc i surových vizí a zcela originální font na obalu. Příruční manuál pro přílišné optimisty na dalekou cestu do průmyslového věku. A jednu věc vám garantuji vlastním krkem: teprve po poslechu téhle desky dokážete OPRAVDU docenit krásu ticha.
