Zpěvačka a pianistka Diana Krall nemohla pro své nové album zvolit lepší název. Jeho hudba totiž skutečně evokuje ,quiet nights‘, tedy ,klidné noci‘. Dodejme, že klidné noci někde v houpacím křesle pod hvězdnou oblohou na předměstí Ria de Janeira. Sama zpěvačka ovšem nabízí ještě jednu možnost poslechu: „Vnímám to album hodně žensky – jako bych ležela v posteli vedle svého milence a šeptala mu ty písničky do ucha.“ I tato představa, v kombinaci s odjakživa eroticky zastřeným hlasem (který po porodu dvojčat na této kvalitě ještě získal) a její vizáží, která jí vždycky otevírala dveře i k posluchačům, kteří se jiného jazzu báli, samozřejmě dokáže pěkně podráždit fantazii.
Kolekce deseti písniček (ve středoevropské edici rozšířená o dva bonusy) QUIET NIGHTS (Verve/Universal, 2009, 55:03) se plně nese v duchu bossa novy a balad. Základní muzikantský kádr tvoří klasické kvarteto Diany Krall (kromě jejího klavíru Anthony Wilson – kytara, John Clayton – basskytara a Jeff Hamilton – bicí plus Paulinho da Costa – perkuse). Stejně jako na jejích albech z poslední doby ovšem značnou roli hraje velký orchestr, aranžovaný a řízený Clausem Ogermanem. Ten nejen spolupracoval s Dianou Krall už na jejím z hlediska popu průlomovém, multiplatinovém albu Look Of Love (2001), ale – což je z hlediska aktuální desky možná podstatnější – pracoval už na mnoha klasických nahrávkách bossa novy, s takovými umělci jako Antonio Carlos Jobim, Joao Gilberto, Stan Getz nebo Frank Sinatra.
Na rozdíl od starších nahrávek se tentokrát Diana Krall se svým dvorním producentem Tommym LiPumou soustředila jen a jen na písně jako takové a ideální vystižení jejich atmosféry – rezignovala na cokoli, co by mohlo jen na vteřinu zavánět exhibicí (i tou v pozitivním slova smyslu). To znamená, že zde téměř absentují instrumentální sóla jazzového typu či jakákoli harmonická vybočení, obrábění témat a jejich zavádění do jiných konotací, než jsou linky písňové stavby. Zpěvačka se doslova mazlí s každým tónem, s každým slovem, a medový podkres smyčců, fázovaný lehounkou vzdušnou rytmikou v nejlepší tradici žánru jí jde dokonale na ruku. Tady nejde o žádné karnevalové divočení, které sice jindy a jinde taky není na škodu, ale zde by celý – vlastně tematický – projekt zazdilo.
Ačkoliv se i Quiet Nights bude v obchodech zřejmě prodávat v jazzových odděleních, ve skutečnosti jde o čistokrevnou popmusic, byť s jasnou předponou ,retro‘. Velká část fanoušků Diany Krall je při jejím poslechu přesvědčena, že poslouchá jazz, ve skutečnosti jde vlastně o jakousi jeho náhražku. Na rozdíl od jistého populárního českého televizního pseudošéfkuchaře, který je schopen místo parmezánu doporučovat třicetiprocentní eidam z hypermarketu, má však Diana Krall vkus, grácii, talent – a v neposlední řadě okruh výborných spolupracovníků.