Je dobře, že to Jan Brabec nevzdal. S třetím albem KRAJINA MLČÍ (Guerilla, 2008, 51:32) totiž dokázala jeho Domácí kapela prolomit dlouholeté období (často marného) hledání výrazu, znovuzačínání, pokusů a omylů, trvající už od rozchodu sestavy, která natočila minulou desku Jedné noci snil. Nahrávka je to plná podzimních melancholií, poklidné atmosféry a teskných motivů. Nabízí se hypotéza návratu ke kořenům a úvod alba s klávesami à la Doors by tomu i odpovídal, jenomže v dalších skladbách se projevuje i zatím předposlední, téměř folkové období skupiny, a výsledná fúze má tak mnohem blíž k šansonu než k ,plastikovskému‘ undergroundu. Přemýšlivé písně pro dospělé, pocitové a náladové. Brabec měl navíc ště stí na zpěvačku Petru Kaluschovou, která snad jako první od dob Míši Němcové je schopná jeho texty (v jednom případě Jirousův) podat bez patosu, s procítěnou lehkostí a hlavně uvěřitelně. Na nahrávce zachycený repertoár sice postrádá onu nervnost a místy až agresivní přístup z raného období Domácí kapely, ale v důmyslně vystavěných skladbách mu přesto nechybí ani napětí ani potřebná energie. Výrazným bonusem je pak hostování Michala Gery, jehož trubka tu přirozeně vyčnívá nade vším. A jestli se v něčem album dost diametrálně liší od většiny současné produkce, pak v tom, jak je vzácně vyrovnané a plné pokory. Z Brabcových textů jsou cítit pochybnosti, váhání i vkrádající se marnost, ale zároveň i smíření. Z roviny alba vybočuje snad jen závěrečná Cestou do tmy, ve které se rychlejší tempo zvrhává v příliš chtěnou radost a poněkud křečovitý optimismus. Dojem z nahrávky trochu kazí i poněkud uhlazený a zbytečně vyumělkovaný zvuk – trocha syrovosti by albu jen prospěla. Přesto se jedná ve výsledku o nadprůměrný počin a navázání na to nejlepší, co Domácí kapela v minulosti vytvořila. Což je po rozpačité tvorbě z minulého desetiletí více než příznivá zpráva.
