Dresden Dolls: Yes, Virginia

6_The_Dresden_DollsAmerické duo Dresden Dolls patří k tomu vzácnému případu kapel, které mají vlastní tvář a nesplývají s desítkami dalších. Je to dáno už obsazením, které tvoří zpívající pianistka Amanda Palmer a bubeník Brian Viglione. Ten sice začínal s metalem a své kořeny na koncertech připomíná v osobité úpravě blacksabbathovských War Pigs, ale jinak duo nijak nezastírá, že mu učaroval emocemi nabitý šanson a brechtovský kabaret. Amanda se také hlásí k psychedelickému písničkářství Robyna Hitchcocka, v jejím naléhavém zpěvu je jasně patrný i vliv nezávislých kytarových kapel vedených zpěvačkami, jako byly Throwing Muses. Přes zalíbení v divadelní hudbě nejdou Dresden Dolls tak daleko jako The Tiger Lillies, nelibují si v kramářském dryáčnictví, v námořnických krčmách nebo ve světě cirkusu. Přes své obsazení vycházejí z rockového fundamentu, což jasně ukazuje druhé album YES, VIRGINIA (Universal, 2006, 55:49).
Oproti debutu je sevřenější, protože přináší jen aktuální materiál a ne písně posbírané za osm let. Duo se na něm také obešlo bez hostů, obohacujících aranžmá o další nástroje. Na pestrosti to však albu neubralo, každá píseň má svou náladu a důraznější polohu rockověji laděných skladeb Sex Changes, Necessary Evil a Backstabler vyvažuje plačtivý úvod postupně gradující balady Delilah, teskně lyrická First Orgasm a šeptaná Sing. Kabaretní polohu pak přináší sžíravá My Alcoholic Friends a popěvkovitý úvod Mrs. O.
K přesvědčivému dojmu vyrovnané kolekce přispívá, že Dresden Dolls kladou důraz na jednotlivé písně. S výjimkou těch nejkratších se vyvíjejí, takže se v nich mění nálada i motivy a nechybí jim ani jasný konec. Jak výrazné jsou zvraty ukazují skladby Dirty Business a Modern Moonlight, jenž se po hysterickém začátku překvapivě zklidní a zabrousí až k psychedelii. Jediné, co albu chybí je chytlavý hit typu Coin Operated Boy. Silné motivy sice většině písní na novince nechybějí, ale už tolik nevyzní, protože duo akcentuje drive.
Naléhavost písním přitom dodávají nejen bicí a úderné piano, ale hlavně projev Amandy. Vládne plným znělým hlasem, který dokáže hřímat, ale pod vlivem divadla a šansonu se hlavně snaží vystihnout náladu každého verše a nebojí se přitom přejít až k ublížené plačtivosti, vystřídané waitsovskou hořkostí, či k apelativní naléhavosti přecházející až v hysterii. Na Yes, Virginia však duo zůstává v ranku expresivní rockové písně, jakou přinášel koncem osmdesátých let Filip Topol, vlivy výmarského kabaretu už ustupují do pozadí. Úskalí klíčového druhého alba nicméně skupina překonala bez potíží.

Přidat komentář