„Myslím, že každý má svůj způsob, jak se cítit ‚doma‘. Může jít o pobyt na určitém místě, v něčí společnosti, pocit domova může zprostředkovat vůně či chuť. Po většinu mého života pro mě představuje domov hudba. Díky ní potkávám lidi, objevuji nová místa, příchutě a barvy,“ vysvětlila koncepci svého kapelnického albového debutu v Rakousku působící mladá brazilská pianistka a skladatelka Eloá Gonçalves. Může to vyznít poněkud frázovitě, ale její muzika taková není. Nabízí skutečnou hloubku, dokáže dojímat. Zdá se jasné, proč doma v Brazílii sbírala Eloá festivalová ocenění, hostovala s několika symfonickými orchestry a začala se rychle prosazovat jako sidewoman jazzových i popových interpretů. Do Evropy zamířila Eloá díky studiím na hudební univerzitě v Grazu a škola podpořila také vydání alba.
Eloá se pohybuje v celkem obvyklém společném prostoru jazzového mainstreamu, inspirací klasikou (zmiňuje svoji lásku k Bélovi Bartókovi nebo impresionistům) a „pokrevní“ latinské muziky. Vysoko nad průměr ovšem povznáší nahrávku, vedle až něžné náladotvornosti a citovosti projevu, především melodická invence. Na albu najdeme jediný cover, úpravu skladby Desenredo brazilského písničkáře Doriho Caymmiho. Nikoliv proto, že by Eloá neměla dost vlastních věcí, ale spíše coby odkaz k domovině. Její vlastní kompozice hýří stejně výraznými nápady.
Na albu se Eloá nespokojila pouze s formátem pianového tria. Využila universitních kontaktů a do skladby Choro de pai e mãe zapojila francouzskou cellistku Mathildu Vendramin a italskou zpěvačku Lauru Zöschg, v Ainda sem título zase hraje švédský trombonista Karel Eriksson. Ne, že by zpestření soundu nutně potřebovala, ale potěší, s jakou decentní brilancí autorka pracuje s aranžmá. I v tom se zkrátka „cítí doma“. Každopádně jde o velmi nadějný objev od jižních sousedů a nemá to sem daleko. Že by tip pro zdejší pořadatele, až se situace vrátí do normálu?