Šéf britského labelu Emanem Martin Davidson se na začátku letošního roku rozhodl sáhnout do archivů a vydal hned dva tituly variabilního tělesa Spontaneous Music Ensemble, které v různých konstelacích působilo v letech 1966–1994. 2CD QUINTESSENCE je de facto reedicí nahrávek, které částečně vyšly před téměř dvaceti lety na vinylu a před deseti lety kompletně na stříbrných kotoučích. Již tehdy označila řada kritiků koncertní záznam z roku 1974 za nejlepší kolektivní improvizaci všech dob. A stejný názor měl i renomovaný kytarista Henry Kaiser. Sešla se tu tehdy opravdu hvězdná sestava – Derek Bailey na kytary, Evan Parker a Trevor Watts na saxofony, Kent Carter na basu a violoncello a v neposlední řadě John Stevens na bicí a kornet. Jejich vzájemná komunikace je výjimečná díky tomu, že tu vedle sebe stojí pětice výrazných osobností, které by se mohly navzájem trumfovat, ale nemají to vůbec zapotřebí. Je to vskutku kvitesence spontaneity, která nezná hranic, a přesto vytváří jakýsi až nadpozemský řád. Většinu druhého disku tvoří záznamy koncertů z října 1973 v redukovaném obsazení. Stevens tu uplatňuje i svoje půvabně drsné vokalistické kejkle, které kdysi naopak jednoho kritika zcela znechutily.
Úplně jinou tvář SME ukazuje kolekce dosud nevydaných nahrávek FRAMEWORKS, kde se vše odehrává pod Stevensovou taktovkou. Autor skladeb dává však svým kolegům dostatek prostoru. Hned úvodní Familie Sequence z roku 1968 v nádherném obsazení perkuse – hlas – trubka – trombón – basklarinet jasně ukazuje jeho kompoziční metodu, která sestává ze skládání drobných elementů, které se kupí v jednolitém proudu i do mozaikovitých obrazců. Stevens vytváří osnovu, na kterou se mohou navlékat úplně jiné korálky a stejná věc je proveditelná v úplně jiném obsazení. Pracuje s jistým druhem minimalismu, který je ovšem na hony vzdálen glassovskému pojetí tohoto ,stylu‘. To platí zejména o skladbě Flower, kde jeho něžným bouchancům sekundují pouze krátké pčíky Wattsova saxofonu.
V kolekci nechybí pochopitelně ani další ze záznamů festivalu Freedom Of The City. Davidson se rozhodl představit tentokrát méně známé muzikanty, a tak zde nalezneme novozélandskošpanělské trio, belgický kvartet a kvartet londýnských veteránů. Jsou to tři odlišné přístupy ke svobodné improvizaci od uvolněných hrátek přes jemnou nonšalanci až po roubování na freejazzové kořeny. Další nahrávky nejen z loňského ročníku Freedom Of The City najdeme i na profilovém albu kytaristy Johna Russella ANALEKTA, kde se představuje v dialozích se saxofonistou Garym Toddem, trumpetistou Henrym Lowtherem a saxofonistkou a perkusistkou Chefou Alonso i s mezinárodním devítičlenným orchestrem Quaqua. Russellova hra je velmi úsporná a skvěle se doplňuje s dalšími nástroji. Nejsou to krkolomná sóla, ale přesto cítíme filigránskou ekvilibristiku i skladatelský potenciál. Russell označuje své koncertní projekty Mopomoso, což je zkratka pro „Modernism, postmodernism, so what?“, což dokonale vystihuje jeho smysl pro anglický hypersuchý humor.
Multiinstrumentalista Terry Day se na konci osmdesátých let ze zdravotních důvodů odmlčel a na hudební scénu se vrátil až na úsvitu nového tisíciletí a přidal se k souboru London Improvisers Orchestra, kde se potkal s novou generací hudebníků, které přizval na svůj nejnovější sólový projekt nazvaný stručně 2006 DUOS. Sám zde představuje své tři vlastnoručně vyrobené bambusové flétny. Každé setkání má svou speciální atmosféru – violistka a zpěvačka vytváří své mrazivé vzorce ve stylu sněhových vloček, z violoncellistky Hannah Marshall naopak sálá spalující žár. Hráč na preparovanou harfu Rhodri Davies zase nezapře své hračičkářství a starý kolega John Russell přidává své momoposo. V neposlední řadě je tu zastoupen vokální ekvilibrista Phil Minton, jehož chrčení a naříkání se dokonale snoubí s nejhlouběji naladěnou flétnou. Oba protagonisté ostatně v závěru spojí své hlasové fondy a výsledek je epochální.
Phil Minton je v nové kolekci zastoupen také se svým klasickým kvartetem, kde vedle něj působí saxofonista John Butcher, pianista Veryan Weston a bubeník Roger Turner. Jejich nový opus SLUR je mnohem vyklidněnější a drobnokresebnější než jejich předchozí dílo Mouthfull Of Ecstasy z roku 1996. I když jde o společné ulítlé improvizace, některé momenty mají až překvapivou harmoničnost. Vše tu do sebe zapadá jako v dokonale promazaném hodinovém strojku. Minton měl původně v úmyslu zpívat skutečná slova, ale pak to zavrhl jako nesmysl. Přesto však jakoby vypráví snový surrealistický příběh plný prapodivných zákrut, odboček a postraních uliček.
Také Lol Coxhill je vypravěč beze slov. Jeho nové CD MORE TOGETHER THAN ALONE mapuje jeho hudební setkání z posledních let. Kromě sólové dvacetiminutové exhibice uprostřed tu postupně spojuje své síly opět s kytaristou Johnem Russellem, trumpetistou Henrym Lowtherem, klávesistou Patem Thomasem a výrobcem vlastních originálních nástrojů Hughem Daviesem. Coxhill je vždy středobodem celého dění, jakousi spirálou okolo níž se jeho spoluhráči pohybují v nepravidelných kruzích.
A takovou třešničkou na závěr je album REALITY FANDANGO, pod nímž jsou podepsáni hráč na preparované housle a objekty Adam Bohman a kytarista Roger Smith. Na obalu jsou Bohmanovy koláže, které korespondují s hudbou uvnitř. I ta je jakoby poskládaná z různých útržků, které vytváří zvláštní kontextuální situace. Oproti až křiklavé barevnosti papírových koláží ovšem působí mnohem jemněji a využívá spíše odstínů bílé a stříbrné. Pracuje s opravdu jemnými prvky i tichem, na druhou stranu je dráždivá svou skřípavostí.