Se starověkou tradicí šamanismu se italský saxofonista Enzo Avitabile vypořádal na předešlém albu Save The World společně s bubeníky Bottari. Ti tlučou do dřevěných sudů a železných kosišť jako jejich předci už od čtrnáctého století, vydávajíc hlomozivý rachot, před nímž zaručeně uteče kdejaký jenom trochu rozum beroucí duch, hodlající se usídlit ve stodolách vesničanů v okolí Neapole. Enza a Bottari doprovázela celá řada skvělých hudebníků a hostujících afrických zpěváků – například Khaled. Tehdejší hutný zvuk ale vzala voda. Odjakživa svébytné sakrální tradice jižní Itálie si tentokrát podle Enza zaslouží ryze akustický a daleko propracovanější doprovod lidových nástrojů. Požádal dva sbory a vyhlášené muzikanty z regionu a natočil s nimi album SACRED SUD (Ethnosuoni, 2006, 53:14).
Sacred Sud, tedy Svatý italský jih, má podle historiků a etnomuzikologů ohromující, neopakovatelnou tajemnost, složité dějiny a kulturu, odvíjející se od časů boha Dionýsa a jeho nevázaných bakchanálií, základ rozpustilých maškarních neapolských procesí a místních náboženských oslav křesťanských kultů. V tomhle směru se jižní Itálie vymezuje od zbytku Evropy a severu země. Enzo zpívá písničky inspirované lidovými slavnostmi, pověrami, baladami i ,nevysvětlitelnými zázraky‘, a třebaže Černou Madonu najdeme rovněž ve Francii či Polsku, ta neapolská se v jeho podání zjeví ve snad nejsymboličtější podobě. Rytmicky zklidněná, nadále však dramatická a silná hudba už asi na festivalech nezpůsobí takový rozruch jako show s Bottari, svou krásou a fascinující hloubkou ale zasáhne stejnou měrou. Možná víc. Jiří Moravčík
