Tango má po Astoru Piazzollovi dalšího novátora, který jeden z nejoriginálnějších projevů městské hudební kultury dále posunul, aniž by ho zbavil typických atributů. Pianista a skladatel Fernando Otero ve svém X Tangu přitom nepřišel s žádnou době poplatnou fúzí, která by spojila tradici s elektronikou, samplingem nebo produkčními postupy hip hopu. Naopak, drží se, jak ukazuje aktuální album PAGINA DE BUENOS AIRES (Nonesuch/Warner Music, 2007, 54:52), klasického obsazení a akustických nástrojů – piana, houslí, cella, kontrabasu a přirozeně bandoneonu.
Odlišný je také přístup, Otero, který má zkušenosti s filmovou hudbou, ještě více akcentuje atmosférou a klade důraz na dramatičnost, takže jeho skladby jsou podobně jako ty nejlepší šansony dramaty vtěsnanými do několika minut. Struktura jeho skladeb je mnohem více členěna, než tomu bylo u Piazzolly, vyvíjejí se rychleji v duchu akcelerující doby, jak ukazuje mimořádně dramatická La Vista Gorda. Nebojí se nechat struny brutálně rvát, aby zdůraznil kontrast s lyrickými pasážemi, což je nejzřetelnější v titulní skladbě přibližující argentinskou metropoli, která z až líbivé melodičnosti přechází do dramatického vrcholu kakofonie velkoměsta. Oterovu hudbu vystihuje jedno jediné slovo – expresivita.
Otero přitom využívá svého hudebního vzdělání, což mu umožňuje spojovat tradici tanga s postupy soundtracků a obohacovat ji o prvky vážné hudby včetně té soudobé, jak dokládají nepříjemné kovové tóny houslí v úvodu skladby Piringundin. Akcentuje také rytmus, což je patrné od prvního momentu alba, kratičké skladby Chirimbolos, postavené na perkusích.
Na albu se projevuje více jako skladatel než jako pianista, i když hraje ve všech skladbách a najdeme zde nejen lyrický duet houslí s klavírem Ausencias, ale i ryze sólové Calendario a Preludio 16, které potvrzuje schopnost autora komponovat ,vážné skladby‘. Přesto Pagina de Buenos Aires není klavírním albem. Pro Otera je přednější celek, jemuž slouží. Vynikající dojem z alba, jeho bohatost a proměnlivost, která ho však nezbavuje konzistentnosti, je umocněn skutečností, že i v aranžmá Otero sloužil celku. Tak se na desce objevují vedle skladeb nahraných v základním pětičlenném obsazení nejen dueta a tria, ale také dvě skladby s orchestrem, které vynikající desku – jedno z lednových překvapení – uzavírají.