Festival Unlimited, 7.–9. 11. 2014 Wels, Rakousko

9. listopadu hostilo již poosmadvacáté festival Unlimited, jehož název sám o sobě napovídá, že se tu můžete setkat s opravdu nejrůznějšími žánry a styly, nevšedními mezinárodními seskupeními, ale i velice různorodým diváctvem. Kromě večerního programu na hlavní scéně na bývalých jatkách, které slouží jako sociálně-kulturní centrum již od roku 1985, se zde odehrávají odpolední koncerty a vystoupení v dalších prostorách, které odpovídají jejich charakteru. Letošní ročník byl pod kuratelou místních organizátorů v čele s neúnavným Wolfgangem Wasserbauerem mimo jiné věnován pětatřicátému výročí vzniku holandské formace The Ex a padesátým narozeninám epochálního švédského saxofonisty Matse Gustafssona, kteří byli v minulosti samostatnými kurátory různých festivalů (The Ex v roce 2001 právě ve Welsu, Gustafsson například v roce 2010 v Nickelsdorfu). Není tudíž náhodou, že i oni letos přispěli svou radou.

HOLANĎANÉ: HUDBA PO DOUŠKÁCH I NA EX
Celé to odstartovala v páteční večer opravdu bombastická taškařice v podání jediného původního člena The Ex Terrieho Hesselse a jeho povedeného kumpána Petera Zegvelda, který si svou hudebně-fyzikálně-chemicko-čarodějnickou laboratoř přivezl v olbřímím přívěsu. Peter zde vystupoval v roli šíleného vědce, jenž zběsile pobíhá mezi svými přístroji, různě je zapojuje a vypojuje, deklamuje z prastarých naučných knih a občas se z něj stane cirkusový či pouťový vyvolávač, který zve své publikum přes diktafon k bizarní show. Terrie téměř trhal struny své otřískané kytary, která musí pamatovat ještě hraní po punkových garážích na konci sedmdesátých let, občas jejím krkem drhnul o podlahu, či ji rozvibrovával paličkou a chvílemi na ni hrál i ústy. Nádherné intro, které všechny přivedlo do značně rozjařené nálady.
Baskytarista Luc Ex působil v The Ex a jejích nejrůznějších mutacích v letech 1983 až 2002, ale již od poloviny devadesátých let se zúčastnil řady dalších projektů, jako byli Roof a 4Walls a v poslední době působí například v triu Bouge (s Johannesem Bauerem a Isabelle Duthoit), v „jazzovém kvartetu“ s Abem Baarsem, Ingrid Laubrock a Hamidem Drakem atd. Ve Welsu se tentokrát představil se svou zbrusu novou kapelou amsterdamských internacionálů Naked Wolf. Postmoderně free punkový šraml s vynikající dechovou sekcí tvořenou expresivním saxofonistou a klarinetistou Yedo Gibsonem a trumpetistkou a mimo jiné i zpěvačkou s nádherným hlasem Felicity Provan, vpravdě elektrickým a eklektickým kytaristou Mikaelem Szafirowskim, polyrytmickým bubeníkm Gerri Jägerem a v neposlední řadě skotačivým tanečníkem a vokalistou Sebem El Zinem, který ve svém projevu střídá hiphopovou deklamaci i hrdelní a šansonový zpěv.
V The Ex Orkest působil též vokální ekvilibrista Jaap Blonk, který často spolupracuje také s půvabnou norskou elektroničkou a zpěvačkou Majou Ratkje. Tady jim třetího do kolegia dělal norský hlukový mág Lasse Marhaug, který své obvyklé brutální zvukové stěny vyměnil za výrazně jemnější, ale stejně působivé sonické ornamenty. Jejich elektronické a hlasové čarování a laškování mělo zvláštní uhrančivost i humor. Jaap s Majou si krásně zažbrblali, zaúpěli a zaskřehotali, Jaap přidal dokonalou hru na nos a chrochtání, Maja zase zvučné pískání a hru na drnkací nástroj.
Kvarteto Perch Hen Brock + Rain bylo možno o necelý týden později vidět i na pražské Alternativě a bylo úchvatné pozorovat, jak je opravdu každé představení jiné a nepřináší s sebou žádné stereotypní efekty. Holandská část – violistka Ig Henneman a saxofonista Ab Baars spolu hrají už hezkou řádku let, přesto dokáží stále překvapovat. Newyorská část – saxofonistka Ingrid Laubrock a bubeník Tom Rainey už za sebou mají také několik společných projektů a i tady je vidět, že jejich kontakt je stále svěží a že společně perfektně rezonují. Společně tyhle dvě dvojice vyrazily na turné až letos a opravdu si padly do noty. Tedy se nikdo netlačí dopředu, nikdo nehraje sám za sebe, a přesto všem zůstává dostatečný prostor pro sólové vyjádření. Dokážou být lyričtí a fragmentární a jindy zase bouřliví a semknutí.
Závěr festivalu pak patřil dupárně v podobě punkové dechovky The Ex + Brass Unbound, kde směsku greatest hits základní kapely symbioticky zhutňuje dechová sekce saxofonistů Matse Gustafssona a Kena Vandermarka, trombonisty Woltera Wierbose a trumpetisty Roye Paciho, k nimž se tentokrát spontánně přidal i Ab Baars. Prostě tancovačka s neskutečným drivem.

GUSTAFSSON + NILSSEN-LOVE: TO JE ALE VĚC!
Mezi vrcholy festivalu patřilo dozajista vystoupení skandinávského supertria The Thing, které je schopno hrát strhující coververze Johna Coltranea i Duka Ellingtona, ale i třeba The Stooges. Základem jsou ovšem společné komprovizace tří energií nabitých muzikantů, kteří hrají jako o život. To platí jak o frenetickém bubeníkovi Paalovi Nilssen-Love, zemitém basistovi Ingebrigtu Hakerovi Flatenovi, tak o dunícím saxofonistovi Matsovi Gustafssonovi. Ačkoliv si absolutně vystačí ve třech, nezřídka si zvou hosty, mezi nimiž v minulosti nechyběli například kytarista Thurston Moore či zpěvačka Neneh Cherry. Tentokrát se jejich parťákem stal Ken Vandermark a dechové burácení tak dostalo ještě větší grády. The Thing jsou velmi intenzivní, což ovšem neznamená, že by doslova tlačili na pilu a vytvářeli nějakou hlukovou vlnu. V jejich produkci vynikne každičký detail.
Paal Nilssen-Love přivezl také svůj nový severský big band s explicitním názvem Large Unit, kde ho skvostně doplňuje druhý bubeník Andreas Wildhagen a odpich tu zajišťuje zdvojená basa i pětihlavá dechová baterie včetně tuby a v neposlední řadě vše temně gejšlí Lasse Marhaug. Eklektické těleso má rockový odpich, freejazzovou spontaneitu i komplikovaný řád postupů nové hudby. Opět nevalí zbytečně zběsile vpřed, ale dává prostor jednotlivým nástrojům i zámlkám.
Berlínské power-trio Elektro Guzzi vytváří v klasickém obsazení kytara-baskytara bicí hypnotické techno s uhrančivým strojovým rytmem, které vytváří magické napětí. Oživujícím prvkem tu byl ponurý a trýznivý saxofon hostujícího Matse Gustafssona, který rozhodně nevybočoval z celkové atmosféry, ale dodával celku patřičné ostny. Jak trans postupně nabýval vrcholu, už se vlastně nedalo hovořit o přímočaré podzemní temnotě, ale spíše o sférickém vytržení.
Původem libanonská ve Francii žijící saxofonistka Christine Abdelnour je samouk a má velice svérázný trhaný projev, nicméně ji ke spolupráci přizvala řada renomovaných muzikantů včetně Matse Gustafssona či Andyho Moora z The Ex. Tady si v patřičně nervním setu dokonale sedla se švédskou kontrabasistkou Ninou de Heney, která je mimochodem žačkou Miroslava Vitouše. Z jejich produkce trochu běhá mráz po zádech a není to jen díky poněkud čarodějnicky vyhlížející potetované Nině.

LETEM SVĚTEM A DOMÁCÍ BOMBA
Mezinárodní uskupení Golden State řídí skladatel a bubeník Harris Eisenstadt. V New Yorku usedlý Kanaďan vytváří technicky náročné kompozice i aranžmá a dává v nich dominantní roli především svému nástroji. Jeho tvorba se pohybuje někde mezi akademičností a neučesaností. Zpočátku tenhle konglomerát vyznívá poněkud rozpačitě, ale nakonec si to docela sedne. V sestavě zářila především v Amsterdamu žijící americká legenda avantgardní hudby – saxofonista Michael Moore. Basista Pascal Niggenkemper tu hraje spíše jen doprovodnou roli, zatímco výrazný je pro soubor fagot v podání Sary Schoenbeck. Tento nástroj měl v rukách Katherine Young místo i v americkém komorním triu Till by Turning, kde byl akademismus na prvním místě a striktně notované skladby spíše vážnohudebního charakteru zazněly převážně v duetech, případně v sólovém čísle houslistky Eriky Dicker. Nejzajímavější hráčkou byla bezesporu klavíristka Emily Manzo, která se docela vyřádila ve strunách svého nástroje. Občasné využití jemné elektroniky sice vystoupení příjemně oživilo, přesto v celkovém klokotu přece jen tenhle projekt poněkud zapadl.
O artrockový nářez se postaralo na závěr prvního večera brazilské power-trio Chinese Cooking Poets, jejichž styl bývá též poměrně oprávněně řazen k noise, dark ambientu nebo dronové hudbě. Zde ovšem nedochází k splynutí jednotlivých nástrojů do jednotného toku, ale každý muzikant má svůj výrazný part.
Za zvláštní zmínku stojí místní GIS Orchestra, který začal koncertovat až na začátku tohoto roku. Zkratka v názvu znamená Go for Improvised Sounds, což v praxi znamená dirigovanou improvizaci ve stylu Zornovy Cobry či projektů Lawrence Butche Morrise. Tady jsou dirigenti tři, ovšem ten nejslavnější – Christoph Kurzmann – se musel tentokrát pro nemoc omluvit, a tak produkce začala pod taktovkou excentrického Gigiho Gratta, který kočíroval čtyři zpěváky, tři bubeníky, tři basisty a řadu dalších zúčastněných včetně turntablisty s nesmírnou vervou. Z tohoto tělesa čiší nesmírná radost a hravost a nadšení z vzájemné komunikace, při níž vzniká spousta až komických situací. Na další set přenechal Gigi řízení Elisabeth Harnik a zařadil se s trubkou do dechové sekce. Elisabethino dirigování bylo ženštěji jemnější, nicméně možná rozehrála v muzikantech ještě niternější zápal. Zejména hlasové eskapády byly nádherným ping-pongem, ale celé to prostě fungovalo spontánně výborně.

ODPOLEDNÍ MATINÉ
Ve Welsu se nenudíte ani přes den. Odpolední matiné začínají ve dvě a svou převážně zklidňující meditativní atmosférou vytvářejí patřičné uvolnění na večerní nášup. Speciálním balzámem na duši bylo tentokrát meditativní vystoupení Christopha Herndlera, který preludoval na varhany v kostele na náměstí ve svém projektu Spielen nicht spielen. Podobně katarzní účinek mělo i vystoupení fenomenálního věhlasného kontrabasisty Barryho Guye a řecké zpěvačky Saviny Yannatou v kostelním sále kláštera Minoriten, kde se další den představil francouzský umělec Frédéric Nogray se svým postupně se rozvíjejícím jakoby zenovým rituálem na křišťálové zpívající mísy. Z poněkud jiné mísy pak bylo nedělní vystoupení v místním kulturáku, kde si ve specifické symbióze zajamovali kytarista Kazuhisa Uchihashi, violoncellista řečený Noid a hráčka na DIY elektroniku Tamara Wilhelm. Jejich experimentální set mísící vyspaceovanou vážnou hudbu s progrockovými riffy i provzdušnělý noise měl jedinou chybu, a to, že z většiny míst na ně prakticky nebylo vidět, ale přesto vytvářeli v mysli nesmírně barevné obrazy. Tvorbu krásně vystihuje titul jejich živého alba, který zní I Hope It Doesn’t Work.

V PŘEDKULISÍ
Přestože velký sál v klubu Alter Schl8hof pojme až ke čtyřem stovkám diváků, má tenhle festival zvláštně domáckou atmosféru. Vyhlášená je i zdejší kantýna, kde vedle sebe v přestávkách mezi koncerty debužírují diváci i hudebníci, které ovšem můžete oslovit bez problémů ve foyer nebo na nádvoří a jen výjimečně tráví čas v jinak bohatě zásobeném a rozlehlém zákulisí. Za těch deset let, co festival navštěvuji, se mi vrylo do paměti i několik svérázných figurek. Zatímco někteří z mladší generace časem vymizeli (zřejmě upadli do chomoutu či co), jiní se objevují permanentně. Osamělý stříbrovlasý hippie allenovského typu léta sdílel s ostatními „bezdomovci“ kumbál pro cca čtyřicet osob, kde můžete zadarmo spát ve vlastním spacáku na erární matraci či docela luxusních pohovkách v rozích, sice letos nechyběl, ale tentokrát s sebou přivezl také již poněkud prostříbřenou, ale vztahově zřejmě zbrusu novou squaw, a uchýlili se zřejmě na noc do intimnějšího prostředí. Trochu škoda – jeho ochotně nabízená varná konvice se vždycky po ránu hodila. Na druhou stranu pohled na tuhle dvojici byl opravdu pozitivně dojemný. Velkou společnost si ovšem opět nenechal ujít výtečník, který jde (občas přileze nebo je přinesen) pravidelně spát až ve chvíli, kdy se řada ostatních už chystá vstávat a všechny obveseluje svými zcela nesrozumitelnými sáhodlouhými monology, které neutuchají ani mezi jeho chrápáním. Koncerty totiž mnohdy končí třeba i před třetí hodinou ranní, ovšem pak nastávají diskotéky, jichž se ujímají DJové z řad muzikantů. Letos byla prý zvláště divoká ta sobotní pod kuratelou Kena Vandermarka, kdy ještě před sedmou křepčili prý i šedesátníci na stolech. A pouštějí se pěkné dupárny. Já sice většinou už jdu spát, ale tentokrát jsem se v pondělí vzbudil po sedmé ráno a zjistil, že v hlavní budově to ještě pěkně duní. Své kotouče rozjížděl DJ Love. Padla až těsně po osmé a festivalu byl konec.

Přidat komentář