Vedle Ivo Perelmana, jehož nejnovější alba jsme si probrali v minulém čísle UNI, patří k nejpreferovanějším hudebníkům Leo Records skladatel, saxofonista, klarinetista a flétnista Frank Gratkowski (1963, rodák z Hamburku). Uveďme si alespoň několik titulů na této značce z poslední doby: Spectral Reflections (2003), Facio, Loft Exile (2004), Triskaidekaphonia,Vis-a-vis (2006), Celebrations (2007), Unplugged Mind (2009), Deployment (2010), přičemž obsazení se liší od dua s Mishou Mengelbergem přes kvarteta až po širší projekty, na nichž kromě dalších participují Gerry Hemingway nebo Wolter Wierbos. Exploze vyvrcholila koncem roku 2012, kdy naráz vyšly na značce Lea Feigina Gratkowskému hned tři tituly, jeden z nich dokonce dvojdomý. Je však třeba povědět, že to jsou tituly zajímavé, neobvyklé, odlišné a přínosné.
Hned Fo(u)r Alto překvapí obsazením čtyř berlínských hráčů na altsaxofony; vedle protagonisty a skladatele všech čtyř skladeb jsou to Florian Bergmann, Benjamin Weidekamp a Christian Weidner. Jejich souzvuku včetně čtvrttónů, mikrotonality a uni-rytmického kánonu dokáže skladatel dovedně využívat, mění intenzitu, náladu, barvitost, poklid mu přechází do kypivosti, těkající skupenství se přesměrovává do varovného souputnictví, ve kterém zazní až sirénový efekt, připomíná mi to čtyři haluze, pohybující se v totožných záchvěvech ve větru, nicméně Gratkowski nechce přebíjet ustavičně rozpojované a sbíhavé fukéřování nástrojů zvukovou efektností, v jejich fluktuaci naopak vyciťujeme rozmyslnou pozvolnost, nezahlcené ztajemňování, občas laděné do komorního, až „dvorského“ předvádění (Molto Fluttuante), jindy s halasivou vervou rozevírání zvukového vějíře (Likewise), což vrcholí v závěrečném více než půlhodinovém Soundu 1, který mi připadá jako drážní projíždění na jednokolejce s řadou výhybek, někdy obtížně postřehnutelných, v jedné chvíli omamně prajednoduchých, leč prošpikovávaných injekcemi podtónů či nadtónů, v jiné zase připomínající válečné sirény, ohlašující konec náletu, ale všechny cizelovaně jednotvárné přítoky se slévají do jednotného řečiště a provazochodecky se pohybují po tónové lajně. Experiment, který je třeba postupně vstřebávat.
Prvnímu CD z následujícího dvojalba, pojmenovanému Vermilion Traces, opět vévodí Gratkowski s altkou, ale nemenší úlohu tu vedle obvyklého klarinetu hrají v jeho podání i klarinet basový a kontrabasový, což přispívá k prohloubení celého záběru. Spolu s ním se na desce, kterou bych osobně (zvláště vzhledem k první improvizaci) nazval Přepadená farma, vehementně podílejí pianista Chris Brown a perkusista William Winant. Proč tento titul? Jako na trampolíně tady totiž muzikanti záměrně zneužívají své nástroje přes ryčné škobrtání, pištění, chrochtání, kejhání, štěbetání, gágání, kvákání po hlomozivé kutění, klinkání, práskání a všeobecné rámusení a vyšilování včetně smysluplného zachrochtání v závěru zmíněného zvukového výronu. Na kompaktu nás ovšem čeká kaleidoskop devíti různorodých přístupú, ve všech případech ovšem podřízených snaze dosáhnout na obvykle nedosáhnutelné souzvuky či postzvuky, tu s mozaikou odbíjivosti s úhybným manévrováním, tu s intenzívně troufalou zahudrovaností, přehlušivou burleskností, jindy s šizuňkovou zvukovou gestikulací, pak s neustále renovovanou variabilností následnictví alter eg, jindy jdoucí přes kormutlivé tajtrdlíkování po handrkovaně bezostyšnou odbíjenou, ve Fall Back už se vyslepičené tóny vyšroubovávají po trudnozvuky a plačtiskřeky. Je patrné, jak si Gratkowski libuje v neprodyšně shlukovaných liniích s občasnými embóliemi rdousivé zhroucenosti, ale i v těch závěrečných číslech najdeme proměny se strašidelně zabejčenými vystrčrůžkami či se zvonivou průdušností. Obvyklá slova tu na neobvyklou hudbu prostě nedostačují, můžeme se pokoušet zachytit alespoň její fluidum.
Na Donaueschingen 2009 se k dosavadní trojici ve vstupní vlastní kompozici Bikini Atoll připojí Gerhard E. Winkler, který násobí působivost zvukového hazardérství počítačově a elektronicky. Mám za to, že právě tato skladba, objednaná přímo pro festival, která se svým návratem k mementům soudobé historie přiřazuje k dnešnímu trendu varovného vyrovnávání s hrůznými okamžiky minulosti, patří v této snaze k jednomu z nejpůsobivějších ztvárnění katastrof, děsících lidstvo. Od samého počátku tu zaznívá předzvěst nebezpečí, prosakujícího hazardérství, drastická zvuková propojení ústí do výhrůžné rachotivosti, seskrumáženého vření, na vážkách se vygradovává úzkost, katastrofická trojčivost, vehementní pádivost a bezúlevná žalozpěvnost, kompozice obludáriem hromovládnosti postupuje bez úlevy, ač s prodlevami, do poplašné běsnivosti. Vergin on Orange je dvojbytná ve spojování různých poloh, leckdy násilně jdoucích proti sobě, což však má právě svoji logiku v protikladu sotva se klubající štěbetavé prostopášnosti či hnidopišské rozkolísanosti s hororově třeskutou drnčivostí, vrtulovými výmyky a dráždivou seismičností. I když celkové přístupy obou částí vystoupení samotné trojice jsou obdobné, tematicky se odlišují, a tak v Shadow of Hands můžeme ocenit vodotiskové žblabuňkování, ponorné průzkumnictví, vláčivou vzrušivost a vypilovávání živořivých zvučení. A vlastně se do jisté míry liší koncertní vystoupení od studiových nahrávek, což není na úkor vynášení zvukových trumfů. Jenom ta esa jsou poněkud jiná.
Le vent et la gorge, tak zní podle jedné skladby název posledního alba, a není pochyb, že se tu jako v průzkumnicky větrné soutěsce setkáváme s velkou čtyřkou soudobých průbojně jazzových hráčů – vedle Gratkowského se dvěma, které jsem jmenoval už na počátku, tedy s trombonistou Wolterem Wierbosem a s bubeníkem Gerrym Hemingwayem, a s kontrabasistou Dieterem Wanderscheidem. Z alb, o nichž se tu zmiňuji, je tu snad nejméně „jiné hudby“, zato je nejkomfortnější, čtveřice je průběžně soudržná ve své různorodosti, tentokrát si atakově, ale i rajcovně vychutnávají, co v nástrojích vězí, nikoli co by z nich chtěli násilnicky vyždímat, hrají vzrušeně bez narušování, jsou šelmovsky jemně dryáčničtí a rozverně rozjuchaní, loudivě vláční, ale jako na povel promění minci své hudby z traurična do výskotu, podmračenost do šelmovství. Wierbos jako obvykle se svým trombónem „holandsky“ řádí, je nabubřený či rozkatěný, basa je oratorně vemlouvavá i hladivě zkoumavá, bicí vše podsekávají s akutní delikátností, klarinety jsou excentrické, soupeřivě přínosné a v metelici souhry sice ukazují náruživost hry, ale i smířlivou rozvahu. To „oh“ v osmidílné téměř jedenatřicetiminutové suitě Harm-oh-nie se v názvu neocitlo náhodou, svědčí o podmanivosti, s jakou si spolu i s námi hudebníci pohrávají, bytelně fanfarónsky ukazují všechny myslitelné fazóny svého projevu a tento projev je zcela hodnověrný. Prokazují to i v titulní mozaikově kypící skrumáži, hecující se s rozkuráženými promluvami, rozhemženě loudivými, halasně se zpěčujícími „normálu“, plnými špílcování, groteskového pitvoření a probleskujícího remcání. Jde o koumácký cyklon reakcí nejenom nástrojů, ale i hráčů samotných, kteří vstupují do děje i hlasovými smečemi. Což vystřídá uvážlivá písňovost (Lied), tu potom úprkové rozvichření s perziflážními piruetami, provokující i pazvučné (což v žádném případě nepřevládá), durdivě vymýšlivé (GO!), a vše uzavírá rozšafné obluzování s virválovými průduchy. Závěrečný dojem? Pohoda nade vše!
Jak vidno, potýkat se s Gratkowskim v takovém záběru může být dobrodružství až náruživé. Jak jsme si mohli dosvědčit, jeho záběr je úctyhodně rozmanitý, a proto i pronikavý. Osnovatel Leo Records zřejmě ví, komu především věnovat zvýšenou pozornost.
Leo Records, 2012, 62:45 + 74:09 + 41:25 + 74:34