Fred Anderson: Timeless

6_Fred_AndersonTenorsaxofonista Fred Anderson patří k veteránům chicagské jazzové scény. Byť z evropského pohledu poněkud v závětří, je jedním z těch, kteří tamní plně improvizovaný jazz pozvedli ze sféry undergroundu na renomovaná pódia. Byl v šedesátých letech ostatně jedním ze zakladatelů známého hnutí AACM (Association for the Advancement of Creative Musicians), jehož bezesporu nejslavnějším exponentem byl The Art Ensemble Of Chicago. S některými jeho členy ostatně Anderson v minulých letech spolupracoval na koncertních i studiových projektech.
Nové album TIMELESS (Delmark, 2006, 68:49, vydáno i jako DVD) zachycuje Andersona, jak praví podtitul, Live At The Velvet Lounge, tedy v klubu, jehož je sám saxofonista vlastníkem a který patří k těm, kde se odedávna daří jazzovým experimentům všeho druhu. Andersonovu hudbu bychom ovšem už v roce 2006 za experimentální či avantgardní označili jen těžko. Free jazz je vlastně, jen s malou nadsázkou řečeno, součástí jazzového mainstreamu. To sice neznamená, že jej vydrží poslouchat každý, nicméně Andersonův styl patří k těm posluchačsky nejvíce vstřícným. Na podobnost s The Ensemble Of Chicago mohou povrchně upomenout africké kostýmy tria, jež vedle Andersona tvoří bubeník Hamid Drake a kontrabasista Harrison Bankhead, hudba sama je také částečně ponořena do kořenů černého kontinentu (zvláště když se ve skladbě By Many Names ozve Drakeův litanický zpěv), blíže má ale k free jazzu v co lemanovském slova smyslu. Je ukotvena spíše v afroamerické hudební tradici, slyšíme návaznost nejen na bopovou éru, ale i – stejně jako v některých obdobích Ornetta Colemana – na bluesové prazáklady (zejm. v titulní Timeless). Improvizační uvolněnost tria, zvláště pak Andersona coby hlavního sólisty, je ve všech čtyřech rozměrných skladbách, či spíše ‚plochách‘, naprostá. Nechybějí melodické imprese ani ostře rytmizované úseky; ačkoli evidentně slyšíme skutečně živou nahrávku bez střihů, nedochází k žádným okamžikům tvůrčí bezradnosti, jakéhokoli ‚hraní pro hraní‘. Zážitkem samým pro sebe je pak robustní tón Andersonova tenorsaxofonu, často doslova rozechvívajícího vnitřnosti. Není divu, že Marilyn Monroe v Někdo to rád horké měla pro tenoráky slabost…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *