U nás – tedy dle Akademie – jsou nejlepší folkovou skupinou Žamboši. V Dánsku Instinkt. Přivedla-li by náhoda Dány na Portu, ozvaly by se bez debat místo obvyklého „umí“ výstřely a stránky cancáků by potřísnila krev. Naši kamarádi táborových ohňů by takový rachot z pekla nerozdejchali. Představte si totiž Hedningarnu, Urban Turban s Motörhead v jednom – navíc v nejdivočejším rauši – a budete doma.
Zkrátka není folk jako folk a Instinkt je prý ,bloody music‘. Tedy až odteď, s druhým albem, když to první Hur! z roku 2002 znělo daleko mírumilovněji, pestřeji, akustičtěji. Snad proto, že šlo o kolektivní práci. Tentokrát se na GRUM (Aquarius Records, 2006, 50:30) o všechno postaral producent Finn Jansen. Přes efekty filtrovaná niněra Martina Seeberga se tak proměnila v nebezpečnou metalovou zbraň, hlas houslistky Louise Ring Vangsgaard v řev z časů tortury zkřížený s hrozivým alikvotním mručením a bubny na první pohled křehké Vivi Di Bap ve vzrušivé bušení, před nímž utíkají armády. „Jedná se o experiment, o extrém a nejtemnější stránku Instinktu jakou jsme si dokázali představit. Hodili jsme za hlavu všechno, co je v dánské tradiční hudbě běžné a soustředili se na to, čím jsme předtím všichni prošli,“ vysvětluje Seeberg.
On konkrétně kdysi hrával středověkou muziku se skupinou Sorten Muld, která se s tím ovšem také nikdy moc nepárala: staré dánské melodie míchala s irskými a švédskými, akustické nástroje s elektronikou. Vivi Di Bap, v Dánsku přezdívaná Tony Allen, neměla s lidovkami už vůbec nikdy nic společného, vyrostla na jazzu a bigbítu. Basistka Malene Daniels Beck s kytaristou a houslistou Sørenem Korshøjem dávali zase odjakživa přednost irské respektive francouzské muzice z kanadského Quebeku. Všech patnáct skladeb alba má proto se srdcervoucími, přesto poklidnými až křehkými tradičními dánskými baladami, obvykle doprovázenými houslemi, hodně málo společného. Spíš se sousedním Švédskem nebo Finskem s nádavkem sousedního Skotska. Pro Seeberga je to jasné: „Říkejte tomu skandinávská hudba.“ No, dejme tomu, i když by se spíš hodilo folkrock na čtvrtou; něco, co po Hedningarně jednou přijít muselo. Aby ovšem nedošlo k nedorozumění: výhradně instrumentální, pouze scatující Instinkt do vás pouze nevrazí jako buldozer. Muzikanti dokáží také struny ztišit, vyhrát si s detaily, odlehčeně si zajazzovat, vystavět skvělá dueta houslí s flétnou a cellem, s perkusemi řezat hravé zatáčky a to i ve chvílích, kdy zvířili prach, že není vidět na krok. To je na Instinktu to nejcennější a nejzajímavější. Bušit do lidovek dnes umí každý blbec
