Říkají mu Bílý griot, protože je rozlítaný po celém světě. Návraty domů si po roce 2012, kdy Mali postihlo dodnes nedořešené neštěstí, představoval jinak: politický chaos, narůstající chudoba, etnické násilí, zákazy hudby, to vše ho velmi zasáhlo. Na stylově pestrém albu proto zdůraznil vztah k domovu – v jazyce dongo soô – symbolu klidu, který dává životu smysl. Namísto politických protestů ale Habib vybízí, což se vlastně u griota tak nějak předpokládá, k národnostní pospolitosti a v mnoha dialektech zpívá o naprosto elementárních věcech. Jako by si, podle svých slov, dal schůzku s lidem Mali, počítaje do toho hudebníky všech regionů.
Po celosvětovém turné s Erikem Bibbem mu zůstaly vzpomínky, album Brothers In Bamako a banjo: nástroj malijského původu, připomenutý ve skladbě Terere, ve které Habiba doprovázejí Toumani Diabaté s korou a Bassekou Kouyaté na loutnu ngoni, prokazatelnou předchůdkyni banja. Na dalších skladbách ovšem banjem vládne Issa Kone, dříve kytarista, který na takových šest strun hraje poprvé, z čehož pro každého Západoafričana vyplývá silná výzva, aby na banjo pickoval jakoby se jednalo o… ano, ngoni. Například když Habib vzpomíná v hitovce LA na cestování po Státech a popíjení tequily, ale na rozdíl od verze na Brothers In Bamako nasadí pro něho přirozenější rychlejší tempo.
Po dvaceti letech rozpustil skupinu Bamada a zůstal s ním pouze baskytarista Abdoul Wahab Berthé; znát budete i skvělého hráče na djembe a calabash Mama Koné: doprovázel Habiba s Erikem. Album otevírá hymnus na rodinnou komunitu Deme, představující kapelu v plné síle, tedy i se sboristkami, sólující zpěvačkou Nbouye Koité a klávesistou Cheick Tidiane Koitém.
Při následující Diarabi Niani jim pak výrazně stoupl afrofunkový adrenalin, připomínka Habibova vztahu k lovecké hudbě donso z kraje Wassoulou, s charakteristickou harfou donsongoni. Slyšíme – a hned dvakrát – její zvuk (i jiných tradičních nástrojů), který odjakživa vstřebávaly struny „po africku“ naladěné Habibovy kytary, napodruhé ale vychází ze syntezátoru. Na obalu tudíž marně hledáte jméno hráče. U Habiba a obecně u druhu téhle akustické hudby dost velká změna, ale natáčet dnes album v Mali prý není žádné terno a pokud si ho ještě komplet produkujete a financujete, zpronevěra tradicím jde stranou. Charly Coulibaly v Habibově domácím studiu navíc se samply pracoval dokonale: běžný posluchač zřejmě imitaci nepozná a na koncertech už bude zase vše, jak má být.
Sedmiletá pauza dělící Soô od poslední desky Afriki, ani bluesování s Bibbem na Habibově hudbě nic dramaticky nezměnily: rozlousknout skladatelství a kytarové mistrovství šestapadesátiletého afrického Claptona není těžké a nadále mu podléhat ještě méně.
Třeba pro bezprostřednost, s jakou převládající melancholickou vážnost alba vyrovnává neskrývaným obdivem k fotbalu: skladba Balon Tan s hostujícím raperem Master Soumim ale nakonec také odkazuje k tématu domova. Chvíle, kdy malí kluci kopají navzdory všem válkám a krizím na prašných ulicích do balonu za dohledu dospělých fandů, patří podle Habiba v dnešním Mali mezi nejpříjemnější chvíle k setkání a poklábosení.
Contre Jour, 2014, 43:60