První sólové album Hildur Gu.nadóttir byl vážně míněný pokus představit sebe jako plnohodnotnou sólovou performerku a především jako autorku kompozic, které postaví do středobodu její milovaný nástroj – cello. Přesto sólistku Hildur, která v té době ještě hrála s múm, svět více zaznamenal až v souvislosti s loňským následovníkem Without Sinking, který vyšel na renomovaném labelu Touch. A právě tento label nezlomil nad první deskou talentované instrumentalistky a aranžérky hůl a vydává ji znovu ve zvukově vypulírované podobě. Těžko říci, co tenkrát na hudbě sólové Islanďanky nezaujalo. Je možné, že to byl pseudonym Lost in Hildurness, pod kterým deska MOUNT A (Touch, 2006/2010, 53:27) na rodném ostrově vyšla. Nebo vydavatelství 12 Tónar, které nemá tak dlouhé drápky, jako renomovaný Touch. Buď jak buď, letošní reedice staví obě desky vedle sebe a rekonstruovaná prvotina si rozhodně nevede zle. Zatímco loňské album mělo evokovat lidské dýchání a další povětrnostní situace, prvotina ve mně vzbuzuje zcela jiné přírodní asociace. Hudební tok je podobný potoku. Kontinuálně teče, zrychluje svůj proud i zpomaluje, vlní se, po dešti je kalný a rozvodněný do okolních luk, v létě z něj období sucha dělá neškodnou stružku proplétající se mezi ostrým kamenitým podložím. K cellu, které samo vytváří klenbu mnoha přes sebe překlopených linek, se nenápadně přidávají další nástroje – viola da gamba, cimbál, hlas, moran thuur a vibrafon, které jednotlivé položky desky zřetelně odliší. Autorka se už od začátku vymezila vůči dalším solitérům s cellem mezi koleny. Není lyrická jako David Darling nebo Claire Fitch, tvoří v možnostech nástroje hutnou hlukovou stavbu, nechytá se etnických berliček a poctivě slouží strohé, ale stále proměnlivé atmosféře. Není v autorském zápalu neosobní, ale introvertně tajemná, přesně jako základní tón úhlavního instrumentu. Snadno si pak člověk představí její spolupráci s BJ Nilsenem, která na světových pódiích přináší zajímavé výsledky.
