Houpací koně: Tiché dny na klíši

6_Tiche_Dny_Na_KlisiSeveročeští melancholici Houpací koně na svém pátém albu trochu zestárli, znatelně zklidněli, ubrali na existenciální rozdrásanosti , přidali na písničkovosti, prostě jsou zas o něco dospělejší. Ne nadarmo se sami titulují jako „Hudba pro rozvedené servírky“. Potřetí na undergroundovém labelu, potřetí ve spolupráci se zvukovým mágem Ondřejem Ježkem. Znovu je tady šance pro posluchače, kteří si nehrají hru na nezávislé umění versus pokleslý pop, i pro ty, kteří prostě jen hledají příjemnou kapelu bez toho, že by jim podlézala a vnucovala se. Millerovsky pojmenovaná deska TICHÉ DNY NA KLÍŠI (Guerilla rec., 2006, 47:57) přináší méně pixiesovských kytar a více caveovského piana, je jakoby čistší a méně urputná. Možná to bude trochu smíření se svou pozicí („jsem trochu do větru / a tak tu vlaju“), možná naopak znak vyrovnanosti. Není to hudba pro cyniky, na to se příliš obnažuje a málo schovává za pózy. Není, a asi ani nechce být trendy, zdá se, že je to pro ni příliš vysoká cena. Nenabízí snadnou cestu k poslechu. Ještě více než dřívější alba se uzavírá do světa důrazu na texty, plné literárních a jiných odkazů. Zpěvák a výhradní textař Jiří Imlauf tu znovu dokazuje, že má rád slovní hříčky („a naše budíky si tykají“), hry s významy („letím sám, jsem pilotní singl“) a pohrávání si s češtinou vůbec. Hudební složka jako by měla navodit atmosféru, doprovodit poetické obrazy a dát jim ten plný význam. Ale je to jen zdání – opakovaným poslechem je co objevovat, a nejen to, že hudba nemá druhořadý význam. Zbývá jen dokreslit výsledný obrázek, který se jakoby ve skice s každou písní objeví. A právě na posluchači je, aby se stal výsledným spolutvůrcem.

Přidat komentář